Ondrášovo

O intimitě...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 26 Mar 2009 07:34:00 +0000

Zvláštní věc...na člověka (a hlavně na jeho konkrétní instanci - mě) nepadá splín či smutek jen ve chvílích, kdy je mi špatně, ale kdy je mi hodně dobře. Možná ještě právě naopak. Asi tím, jak stárnu (a netroufám si použít sloveso moudřím), tak se mi mění celkový náhled všechno možné, i na to, co od života očekávám.

Být single není v zásadě až tak špatná věc, máte hodně osobní svobody, když se vám chce, tak můžete nechat třeba týden ponožky uprostřed pokoje, protože jediný člověk, kterému to případně bude vadit, budete vy sami. Nicméně, co mě osobně chybí, je ona intimita. Nemyslím tím teď intimitu sexuální (i když ta intimita o které chci mluvit je takovou nadmnožinou), ale přesně ta intimita, která nemá s erotikou či sexem vůbec nic společného. Intimita v onom pravém slova smyslu je taková směs důvěry, podpory a různých dalších drobných věcí, které ve výsledku činí druha/družku/partnera/partnerku/manžela/manželku/milence/milenku (ať si každý vybere) tou osobou, se kterou chcete sdílet, co jste zažili. Ať už jsou to věci pěkné či škaredé, neuvěřitelné či úplně obyčejné. Pokud provedu nehorázné zjednodušení, tak je to ten pocit, že máte ke komu se schoulit do náruče a bude vám tam teple, příjemně a bezpečně. A to samé musí platit i obráceně, musí vám být příjemné, že někomu takový bezpečný přístav poskytujete.

A nakonec to není ani ten sex, na který se v dnešní době klade čím dál tím větší a větší význam, ale ona obyčejná možnost přijít a říct: "Mě ti bylo dneska tak dobře a chci abys to se mnou sdílela," je přesně to, co nakonec chybí úplně nejvíce.

O recyklaci...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 26 Mar 2009 07:05:00 +0000

Tenhle bude jenom úplně krátký zápisek... Ani já nejsem bez viny, tak bych pravděpodobně neměl házet kamenem. Nicméně musím říct, že jsem rád, že žiju v Evropě, v Česku, kde nerecyklujeme jen plechovky, a plastové láhve. Protože musím říct, že pokaždé, když jsem někde, kde nemám skoro vůbec šanci třídit (jako jsou například úplně všechny hotely), tak vždy, když vyhazuju do společného koše něco, co by se dalo vyhazovat do tříděného odpadu, tak vždycky někde uvnitř kousek ze mě umře :(.

A tak jsem byl strašně nadšený, když jsem před poštou v Noe Valley našel celou popelnici, kde třídili i papír, plastové láhve i plechovky. Jen ty plastikové pytlíky jsem musel vyhodit do normálního koše :(.

O ledové královně...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 26 Mar 2009 07:00:00 +0000

Jak já nesnáším, když musím cestovat sám a nemám s kým si pořádně promluvit :(. To mě pak přivádí na různé podivné myšlenky. Dneska jsem například přišel na takové přirovnání...

Bay Area (San Francisco a to vše okolo) je oblast s nejvyšším počtem lidí bez domova v celých Spojených Státech (říkala to slečna, co se pravděpodobně snažila vymámit ze mě nějaké peníze na charitu, ale nakonec to neudělala, když jsem hned na začátku řekl, že nejsem místní, za což ji velmi děkuji). Ale nechci diskutovat nad tím, že kdybych někdy chtěl být bezdomovec, tak by to zcela určitě byla Kalifornie ;).

Co jsem na sobě vypozoroval, že už jsem si vypěstoval vcelku slušnou imunitu proti žádostem o čtvrťák až dolar. Jasně, tomu týpkovi, co mi dvakrát otevřel dveře v Japanese Center jsem nakonec dolar do kelímku dal, ale asi taky proto, že se choval slušně a mám pocit, že si o peníze snad ani neřekl (rozhodně při prvním průchodu to tak bylo), a dneska tomu týpkovi padesát centů, co měl paličky a hrál na staré pixly od barev, kus plechu a další improvizované bicí nástroje - byl fakt dobrý. Jen mám takový pocit, že pokaždé, když se na mě někdo v nouzi (opět bych se nerad dostal do diskuze o tom, co je to být v nouzi, a jak se tam ti lidé dostali) požádá o peníze - mám pocit, jako by se mi s každým tím průchodem okolo s kamennou brvou zasekl do srdce další kousek střípku ze zrcadla ledové královny. A až těch střípků bude dost, tak mé srdce bude úplně z ledu.

Vždycky jsem si myslel, že když budu pravidelně dávat peníze na dobrou věc (a myslím, aniž bych se chtěl nějak vychloubat, že pravidelně dávám vcelku dost), tak mě to nějak obrní před nataženými rukami potřebných, a bude to rozehřívat ony střípky.

Až mi srdce jednou úplně zamrzne, prosím své přátelé, ať mě nechají utratit ;).

O zahálčivé třídě

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 26 Mar 2009 06:28:00 +0000

Thorstein Veblen byl americký sociolog a ekonom, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jeho zásadní dílo se jmenuje Teorie zahálčivé třídy. Více si najděte třeba na Wikipedii (česky a anglicky).

Každopádně vždycky, když přijedu do Spojených Států, tak si na jeho teorie vzpomenu. Každé auto, které je dvakrát tak větší, než by bylo potřeba, má spotřebu asi tak čtyřikrát větší než by bylo potřeba a sedí v něm jen jeden člověk, mi připomene jeho koncept okázalé spotřeby a také koncept, který v češtině pojmenováváme jako Veblenův efekt, anglicky pak Veblen goods. Tímto termínem Veblen původně označoval zboží, které se prodává pouze proto, že je drahé. Pokud by zlevnilo, tak by ztratilo punc exkluzivity a lidé by takové zboží přestali kupovat (příkladem budiž například Rolls Royce nebo pravé Rolexky). Osobně mi na tom připadá fascinující, že se jedná o teorii, která vznikla před více

Drze si dovolím tento koncept rozšířit i na ony americké bouráky, resp. veškeré zboží, jehož nákup se neřídí reálnou potřebou, ale pouze touha okázale se vyrovnat nebo předehnat ostatní. Z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že by se toto aplikovat jako na mikro, tak na makro úrovni. Z mikro pohledu je to myšlenka typu: "když to má soused, tak musím i já => přece si to můžu dovolit", z makro pak "my, Američané, musíme ukázat, že na to máme a proto budeme mít velké auta => přece si to můžeme dovolit". A je mi z toho pohledu do americký ulic smutno.

Nedávno jsem kdesi četl, už ani nevím, kdo to řekl, a kde jsem to četl, že luxusní zboží zanikne. Asi zůstanu věčným optimistou, protože s tímto názorem musím jen a jen souhlasit. Luxusní zboží žije přesně na onom konceptu okázalé zahálky/spotřeby. Dokážu ocenit nápad, kreativitu, i rukodělné zpracování - prostě kvalitu. Mimo mé chápání zůstává ovšem to, že jedna věc může být drahá jen proto, že je na přicvaknutá cedulka se jménem nějakého týpka s francouzským (nebo alespoň francouzsky znějícím) jménem. A teď k tomu optimismu - protože věřím, že jako lidstvo jednou časem (hodně dlouhým) zmoudří, tak stejně bude zboží oceňováno na základě kvality, nápadu či individuálního vkusu.

P.S.: Pokud se vám to zdá jako zmatený zápis zmatených myšlenek, tak jste tu správně - je to blog ;).

Máš barvu karmínu

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sun, 02 Nov 2008 22:57:00 +0000

Řekla jsi: „Ty jsi ale vyrostl“
pak ses usmála
a celá jsi rozkvetla

Máš barvu karmínu
a rudého moře

Ve větvích stromů se proháněl vítr
a hrál si i s tvými vlasy
Třiačtyřicet slunce západů
a červený obzor odráží Tebe

Máš barvu karmínu
a divoké krve

Nad Prahou se rozléhá zvonění
jako když se směješ
Otvírám okno dokořán
zavírám oči
a poslouchám

Máš barvu karmínu
a jasného nebe

Červený vánku na moje bezvětří

Zabloudíš, zapomeneš-li mé jméno,

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Tue, 21 Oct 2008 17:36:00 +0000

Björk - Bachelorette

I'm a fountain of blood
In the shape of a girl
You're the bird on the brim
Hypnotised by the Whirl

Drink me, make me feel real
Wet your beak in the stream
Game we're playing is life
Love is a two way dream

Leave me now, return tonight
Tide will show you the way
If you forget my name
You will go astray
Like a killer whale
Trapped in a bay

I'm a path of cinders
Burning under your feet
You're the one who walks me
I'm your one way street

I'm a whisper in water
Secret for you to hear
You are the one who grows distant
When I beckon you near

Leave me now, return tonight
The tide will show you the way
If you forget my name
You will go astray
Like a killer whale
Trapped in a bay

I'm a tree that grows hearts
One for each that you take
You're the intruder hand
I'm the branch that you break

Jsem fontána krve
ve tvaru dívky
Ty jsi pták na okraji
omámený vírem

Pij ze mě, učiň mě skutečnou
Smoč svůj zobák v proudu
Ta hra, kterou hrajeme, je život
Láska je sen sněný dvěma

Nyní mě opusť, večer se navrať
Příliv ti ukáže cestu
Zapomeneš-li jméno mé
Nikdy nenajdeš cestu zpět
Jako kosatka dravá
Na mělčině uvázlá

Jsem cesta ze žhavých uhlíků
Hořící ti pod nohami
Ty jsi ten, kdo po ní kráčí
A já vedu jen jedním směrem

Jsem šeptání vody
Tajemství pro tebe
Ty jsi ten, kdo se vzdaluje
Když lákám Tě blíž

Nyní mě opusť, večer se navrať
Příliv ti ukáže cestu
Zapomeneš-li jméno mé
Nikdy nenajdeš cestu zpět
Jako kosatka dravá
Na mělčině uvázlá

Jsem strom, který plodí srdce
Jedno za každé, které mi bereš
Ty jsi ta ruka nezvaného hosta
Já jsem větev, kterou lámeš

Čína předstihla USA

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Fri, 14 Mar 2008 21:52:00 +0000

Palcový titulek na aktuálně.cz hlásá „Čína poprvé předstihla USA v počtu uživatelů webu“. Obsah článku pak ve stručnosti představuje Čínu jako novou internetovou velmoc, kde internet používá více uživatelů než v kolébce internetu - Spojených státech. Je to však opravdu taková výhra?

Internet je médium, které je dnes vnímáno především jako nástroj výměny informací. Informace jsou ostatně hybatelem dnešního světa. Dnešní doba už není dobou páry, ani dobou elektřiny, ale dobou informací. Jak to vypadá se svobodou informací v Číně?

Čína na internet aplikuje velmi přísnou cenzuru. Čínští internetoví uživatelé jsou před vnějším světem chránění Velkou čínskou ohnivou zdí (Great firewall of China), což je velmi pěkná slovní hříčka, která kombinuje síťovou technologii na filtrování internetového provozu - firewall, s Velkou čínskou zdí. Některé internetové stránky jsou blokovány - média (ChineTimes, Voice of America), youtube.com nebo stránky lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch, Reportéři bez hranic, ...). Blokovaný obsah zahrnuje informace o hnutí Falun Gong, o protestech na náměstí Nebeského Klidu (六四事件), stránky o Dalaljámovi a hnutí na podporu nezávislosti Tibetu (mimochodem všimli jste si, že toto pondělí byl jako každý rok Den Tibetu?) a další politicky nebo sociálně nevhodná témata.

Internetový provoz je pak sledován a internetoví uživatelé jsou perzekuování. Dva konkrétní případy:

Chuang Ťing-čchiou

Chuang Ťing-čchiou odpykává ve věznici Pchu kchou města Nan-ťing, v provincii Ťiang-su 12letý trest za internetovou publikační činnost. V posledních měsících se podle všeho zacházení s ním zlepšilo. Má nyní dovoleno poslouchat rozhlas, číst denní tisk a údajně byl zařazen k práci na vydávání vězeňských novin.

Š´tchao

Š´tchao odpykává 10letý trest za e-mailové šíření komuniké čínského ústředního propagandistického odboru k přístupu novinářů vůči tématu 15. výročí potlačení prodemokratického hnutí z roku 1989. Podle všeho stále pracuje na výrobě klenotů, byl však převeden z leštění na výrobu náhrdelníků a řetízků a jeho zdravotní stav se v důsledku toho zlepšil. Je údajně pod důslednou kontrolou a příbuzní k jeho návštěvám musí mít zvláštní povolení vedení věznice. Není mu dovoleno dostávat tiskoviny, a to ani knihy či noviny. V listopadu 2006 udělila Š´tchaovi Světová asociace vydavatelů denního tisku výroční cenu Zlaté pero svobody.

Na této cenzuře se podílí i internetoví velikáni - Google (cenzurování výsledků vyhledávání, emailů, blogů), Yahoo (Š´tchao byl usvědčen na základě údajů, které čínské administrativě předala společnost Yahoo), Microsoft (cenzurování obsahu, emailů, atd).

Je tedy v zemi, která pokojné demonstrace rozhání slzným plynem a obušky a soustavně být k internetu vůbec připojen?

O svatostáncích...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Fri, 16 Nov 2007 17:43:00 +0000

Již od dávných věků existovaly ve společnosti různá náboženství. Skoro každé náboženství mělo a má tendenci stavět z mnoha různých důvodů místa, kde se mohli věřící shromažďovat. Některá taková místa stála pro slávu boží, některá pro to, aby ohromovala věřící, některá jako místo pro darování obětin, některá jako pouhá místa, kde se scházejí stejně smýšlející lidé. Architektura těchto svatostánků se lišila dle doby a místa. Dokonce se to samé místo mohlo v průběhu doby změnit podle toho jak docházelo v historii k migraci obyvatelska. Tak se může stát, že některé z mešit, které dnes obdivujeme, jsou bývalé byzantské kostely a my v úžasu lapáme po dechu, jaké skvosty byli starodávní stavitelé schopni postavit za pomoci z dnešního pohledu značně primitivních nástrojů.

K evropské tradici a tudíž i k tradici české neodmyslitelně patří křesťanství, nejprve víra katolická, později i protestanté. Však si to s náma Zikmund, liška ryšavá, pěkně užil. Architektura protestantských kostelů bývá většinou mnohem víc strohá než architektura kostelů katolických, i když opět závisí na době a stylu ve kterém se tenkrát stavělo. Ale to už malinko zabíhám od tématu, kterému jsem se chtěl původně věnovat.

Chtěl jsem psát o jednom konkrétním svatostánku. Nebo spíše o dvojici svatostánků. Ten první stojí na Náměstí Republiky. Jmenuje se kostel sv. Josefa a na onom místě stojí už někdy od roku 1636, kdy jej postavit stavitel Melichar Mayer. Kostel je to velice skromný: dva obrazy od Karla Škréty a socha sv. Judy Tadeáše z roku 1741. Když kolem něj půjdete, tak si spíše všimnete oprýskané bílé fasády než toho, že je se za onou bílou zdí schovává kostel.

Druhý svatostánek tvoří s tím prvním takovou symbiotickou dvojici, protože sousedí hned se severní zdí kostela sv. Jakuba. Je jím svatostánek náboženství, které se u nás začalo masově rozšiřovat v posledních letech, nově otevřené nákupní centrum Palladium. Svatostánek je to vskutku skvostný, ani barokní stavitelé by se za takovou perlu nemuseli stydět. Láká do svého centra spoustou obchůdků, kde můžete skládat obětiny ve formě nákupů, vesele se bavit (součástí je i zábavní centrum, ať už se pod tímto názvem skrývá cokoliv), či se nesytit a zahnat žízeň (doprovázeno zvuky, které vás nutí k zamyšlení, zda-li stále probíhají stavební úpravy nebo je to hudba z přilehlého zábavního centra).

Osobně nejsem zastáncem ani jednoho z náboženství pod které spadájí oba dva zmiňované svatostánky. Nicméně absurdita této symbiózy mě přivádí na myšlenku, jak by se svět změnil, kdyby lidé více chodili do prvně zmiňované stavby než do té druhé.

O chození pěšky...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 15 Nov 2007 21:26:00 +0000

Chodím pěšky...

Už nějakou dobu chodím pěšky. Kam? Kdekoli kam mě nohy donesou.

Chození pěšky má tu krásnou výhodu, že u toho můžete přemýšlet i nad věcma, které při normálním tempu života dneška, prostě nestihnou přijít na pořad dne. Nehledě na to, že při cestování hromadnou dopravou člověk spíše přemýšlí nad tlakovou silou, která vzniká působením podpatku té milé paní, co vám už druhých deset minut stojí na noze. V autě si pak už vůbec neodpočinete, protože doprava po České Republice (tedy hlavně ve větších městech a na dálnici) spočívá v tom, že váš mozek funguje jako obrovský superpočítač, který průběžně počítá pravděpodobnosti těch nejhorších možných události, které mohou vzniknout pět kilometrů před vámi, a dva kilometry za vámi, a zároveň se telepaticky snažíte ovladát řidiče ve vaší blízkosti, aby tu totální hovadinu, kterou měli v úmyslu udělat, neudělali. Nutno podotknout, že ty telepatické pokusy většinou nefungují a ten zhovadilý kamión (případně žlutý autobus Student Agency) vám do cesty stejně vjede.

Ale abych se vrátil k chození pěšky. Zkuste si to také někdy. Je zapotřebí trochu myslet dopředu a nechat si na cestu trochu více času, aby člověk pak nebyl vyplašený z toho, že jde pozdě a cestu si vůbec neužil.

Praha je vlastně malá. Ostatní města také. Ono se to při všech těch metrech, tramvajích, autobusech a autech nezdá, ale ve chvíli, kdy začnete chodit, tak zjistíte, že do všech důležitých cílů je možné dorazit pěšky. Pokud už to není tak blízko, tak alespoň vynechejte poslední autobus nebo vystupte o dvě tři zastávky dříve. Projděte se pěšky.

A když tak půjdete, tak nechte své myšlenky jen tak bloumat. Najednou zjistíte, že vám z hlavy vyskakují myšlenky, které jste zazdili, protože nebyl čas je řešit a pak už jste si na ně nevzpomněli. Nebo jenom hlavu vypnete a nemyslíte na nic. Kdy naposledy jste nemysleli na nic?

Když se po Praze procházím pěšky, tak mám čas přemýšlet. A není hezčího pocitu, než když se člověk může zamyslet. Přemýšlím o sobě, přemýšlím o věcech, které jsem neudělal, nebo naopak udělal. Nebo přemýšlím jen tak. Nebo nepřemýšlím. A je mi dobře.

Když takhle jdu ranní nebo odpoledně večerní Prahou a vidím ty spousty řidičů v autech, které spíše nejedou než jedou, tak se musím usmívat. Cestování pro ně znamená spoustu hodin, kdy se musí věnovat řízení a nemají čas přemýšlet. Já jdu pěšky, mnohdy jsem rychlejší než všichni ti automobilisté a přitom mám čas na sebe. V mém životě je méně stresu a více pohybu, který všichni (se sedavým zaměstnáním) potřebujeme.

Navíc Praha je krásná (alespoň ta její nepanelová část). Kdy naposledy jste šli Prahou a prohlíželi si domy kolem sebe? Já to dělám často a pokaždé nacházím nové a nové krásné pohledy.

Projděte se někdy taky. Třeba se vám to také zalíbí.

...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Tue, 23 Oct 2007 17:32:00 +0000

Na klavíru
noty jako vlnky
její prsty čeří
a bouří

Na klavíru
bouře se zvedá
její prsty plaše
tiší

Na klavíru
melodii krásnou
její prsty mají
a vlají

Na klavíru
odlesk krásy
její
a prsty hrají...

Malé noční čtení

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sun, 03 Jun 2007 02:12:00 +0000

Už zase si čtu Hraběte
a noci jsou dlouhé
měsíc věčný voyeur
nakukuje oknem
nezdvořák jeden.

Telefonní ústředna

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 03 May 2007 14:12:00 +0000

Linky, dráty, vedení
drnčí, zvoní, cinkají
čísla, znaky, litery
přijímám i v úterý
telefonní zásuvka
teď mi přišla textovka.

Telefon mi vrní bliká
v kabelce už šátrá ruka
odemyká klávesnici
píšou mi snad nápadníci?
Maminka mi z domu píše
zpráva přišla z dálky, z Aše.

Havraní vlasy

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Thu, 15 Mar 2007 16:24:00 +0000

Havraní vlasy
máchly křídly
a vznesly se.

Teplé slunce
roztančilo
myriádu paprsků.

Tančíš mezi nimi
a je to jako
když letí hejno vran.

Jarní vítr
ti připomene moře
vlahé a slané.

Rozcuchal ti pírka
a tvoji vůni je náhle
cítit všude.

Vlasy zavíří
a máchnutím
křídel
odlétáš
pryč.

Zatracená situace...

O překvapení...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sun, 11 Mar 2007 12:41:00 +0000

Člověka občas překvapí různé věci na různých místech. Občas je to překvapení tak velké, že ani neví, co by v tu chvíli řekl a na tu správnou větu přijde až později.

Takové překvapení může například nastat, když strávíte devadesát minut už se skoro dospělými lidmi (alespoň podle jejich věku), snažíte se je alespoň trochu donutit přemýšlet o tom, co jsou to lidská práva, a na závěr se dostaví jejich třídní učitel a řekne vám: „No, já bych se s vámi neshodnul. Já jsem zastáncem trestu smrti i těch veřejných poprav.“

V tu chvíli stojíte, koukáte a lapáte po dechu. Člověk by ještě zvládnul ten trest smrti. Jsem schopný pochopit, že jsou lidi, kteří spravedlnost berou spíše jako systém „Oko za oko, zub za zub“ a nejvíc by je potěšila useknutá ruka vlastního syna či dcery, protože ten rohlík v sámošce krást fakt neměl, i když to bylo jenom z hecu. Ale veřejné popravy? To mi opravdu hlava nebere. Chápu, že dnešní společnost je přesycena všemi možnými reality show a někteří lidé pro pobavení asi potřebují něco „ostřejšího“, ale veřejné popravy?

Jelikož s takovým člověkem nemá moc smysl diskutovat, tak pro mě do dalších překvapivých situací i pro vás ostatní překvapené jsem připravil pěknou odpověď otázkou:

„A vzrušuje vás to?“

O předsudcích...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Wed, 07 Mar 2007 13:36:00 +0000

Poslední víkend jsem strávil na jednom takovém školení s moc zajímavými lidmi a ač mě celý víkend přiměl přemýšlet o spoustě věcí, tak tahle úvaha vznikla na základě události, která se stala mimo hlavní program a vlastně jen tak mimochodem.

Bavili jsme se o tom, co dělám a já jsem pronesl něco, co z určitého úhlu pohledu vyznělo tak, že jsem předpokládal, že jistá skupinu lidí musí být hloupá. Což nezůstalo bez odezvy a nakonec jsme si to vyjasnili, protože to si rozhodně nemyslím a mou poznámku jsem řekl v kontextu toho, že doučuju dvě děti fyziku a matematiku.

Nicméně jsem nad tím ještě trochu přemýšlel a došel jsem k tomu, že ač si člověk může svým celým vědomím myslet něco, tak pokud vyrůstáte v prostředí, kde ve vás od útlého dětství budujou předsudky, tak i když s těmito předsudky nesouhlasíte, tak se ony naučené vzorce chování můžou projevit úplně nenápadně ve vašem chování, jednání nebo myšlení, aniž byste si to sami uvědomovali.

Mělo by proto být naším cílem, celý život s předsudky bojovat, čas od času se zastavit a jistých situacích se zamyslet nad tím, zda-li si to, co děláme, myslíme nebo říkáme, opravdu vychází z toho, jak to cítíme, nebo je to jen nějaký naučený vzorec chování se kterým vlastně ani nesouhlasíme. Každý z nás by měl znovu a znovu v každou chvíli podrobovat sám sebe kritickému myšlení. Možná to z nás udělá lepší, možná horší, možná se nezměníme, ale on není ani tak důležitý výsledek, ale proces, jak se k životu stavíme.

Druhou neméně důležitou součástí by mělo být předávání tohoto zavrhování předsudků, kritického myšlení a uvažování nad tím, co děláme, našemu okolí, našim dětem, našim kamarádům, našim přátelům i třeba úplným cizincům. Jestli půjdete jednoduchou cestou, kdy budete pouze životem proplouvat, nebo si obujete pohorky a vydáte se přes hory překážek, je pouze a pouze na vás. Jen byste se měli před vydáním se na cestu zamyslet.

O cestování...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Wed, 24 Jan 2007 01:27:00 +0000

Když jí bylo dvacet pět
zcestovala celý svět
Od Evropy po Afriku
viděla i Ameriku

...

Východ slunce v Argentině
pozorovat mořské svině
v Mar de Plata voda cáká
do vlnek tě snadno zláká

...

Modré moře na Madeiře
všude květy, stromy, keře
na útesech závrať míváš
čím déle se dolů díváš

...

V Lucemburku stará pevnost
hlídá hradbám jejich věrnost
ukrývá se v lesích město
v úžasu tam býváš často

...

Počítače učit v Keni
děti dychtí po vědění
učitelku mají českou
sice bílou, ale hezkou

Máma gepard volá děcka
nehrejte si, nesu plecka
bůvol měl dnes špatný den
najíme se na týden

A všechny tři slůňata
rády hopsnou do bláta
obalit se vrstvou prachu
jít životem beze strachu

Nosorožčí miminko
bojíš se ho malinko
žirafa má pořád hlad
přišla se nám ukázat

...

V Marakéši minarety
muslimové hrbí hřbety
vodní dýmku zakouříme
živou hudbu uslyšíme

...

Vodní víla v Kanadě
holuba má na hlavě
medvěd lesem cestuje
na sněhu pak sáňkuje

...

V Istanbulu vodní nádrž
schovává se, to mě podrž
Medůza je ve vodě
sloup jí stojí na hlavě

Velký sultán Sulejmán
s rodinou je pochován
v jeho slavné mešitě
nekřič, nemluv hlasitě

Jdeš-li něco kupovat
musíš si to usmlouvat
a smlouvací expertka
usměje se na turka

...

Fotky zbylé poslední
zrádné heslo uchrání
teď už nemám o čem psát
a že bych šel taky spát?...

O páře...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sat, 20 Jan 2007 17:51:00 +0000

Plamen šlehá, oheň syčí,
na ohni se kotel tyčí,
v tom kotli se něco vaří,
ježibaba chystá talíř.

Co to bábo v kotli máš?
Párek dětí na guláš.
Uvedu-li vodu v var,
Bude kotel plný par.

Jeníčka i Mařenku,
podusím jen chvilenku,
budeš-li se v kotli šťárat,
opaří tě hlučná pára.

O kočce...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Mon, 15 Jan 2007 15:07:00 +0000

Byla jedna kočka
měla pěkná očka
a zrzavý kožíšek
nadělil ho ježíšek
čtyři packy jémine
kam se všude dostane
drápky ostré jako meč
seknu-li tě, tak nebeč
zubů plnou tlamičku
kousnu i tvou babičku
však se ráda pomazlím
kdy? to já jenom vím...

Anne Teresa de Keermaeker - Once...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Mon, 27 Nov 2006 00:57:00 +0000

Anna Teresa de Keersmaeker se ve svém sólu vrací k počátkům vlastní tvorby. Za doprovodu hudby Joan Baez, ikony amerického písničkářství 60. let, uvažuje v jedinečném tanečním stylu o svém dětství. Ve svých 46 letech a 37 skupinových choreografiích se po dlouhé době Anna Teresa de Keersmaeker na scéně objeví znovu jako tanečnice. Navíc exklusivně v sólovém představení. Choreografie Once (Kdysi) je její velmi osobní výpovědí, reflexí zralé ženy.

Anna Teresa de Keersmaeker vytvořila velmi osobitý, kultivovaný taneční styl, který se vyznačuje minimalismem hraničícím s matematickou exaktností. Ve své tvorbě experimentovala s hlasem, textem i propojením filmu a tance. To dokládá její spolupráce s filmovým režisérem Peterem Greenwayem. Velkou roli v choreografiích de Keersmaeker hraje také hudební složka, kterou často vytváří živý orchestr na scéně. Vedle klasických děl J.S. Bacha a W. A. Mozarta pro Rosas složili hudbu John Cage, Steve Reich, Thierry de Mey a jiní. Vlámská choreografka se však nechává inspirovat i astrologií a numerologií, prostorová kresba jejích představení často sleduje astronomické dráhy a výpočty.

Byl jsem na vystoupení moderního tance! Sama tato věta je ve spojení s mou osobou hodna pozornosti. O to víc mě samotného překvapuje, že se mi to moc líbilo.

Na začátek sice bylo toho již citovaného minimalismu trochu moc, takže mi začínaly trochu padat víčka, ale ve chvíli, kdy už se blížila kritická hranice, tak tanec začala doprovázet hudba a ke konci i filmová projekce, což tanec velmi oživilo. A ten tanec velmi oživil hudbu. Taková vzájemně výhodná symbióza, která obou formám projevu pomohla nikoli jen aditivně, ale spíše multiplikativně.

Celé představení bylo vedeno v odlehčeném duchu a v jistých chvílích i doslova. Bylo to velmi hravé, ale zároveň ve spojení s antiválečnou hudbou Joan Baez i vybízející k zamyšlení. Odlehčení však přicházely již od začátku. Hned na začátek to byly botky, které byly při příchodu odkopnuty. Přibližně po první třetině následovalo třičko. V jistou chvíli pak sál lehce znervózněl, když se zpod šatů vynořily kalhotky a odletěly v dál. Pro klid duše dodávám, že to byla pouze horní vrstva a pod kalhotkami číslo jedna se skrývaly o něco menší kalhotky číslo dvě. Na úplný závěr šly dolů i šaty, což bylo zajímavě zkombinováno s promítanými záběry války. Částečná nahota v tu chvíli působila jako zdůraznění kontrastu mezi nesmyslným násilím války v pozadí a něžnou zranitelností ženy v popředí.

Když jsme u toho popředí, tak musím ocenit, že ve svých čtyřiceti-třech letech se Anne Teresa nemusí stydět svléknout se na veřejnosti. Pravdou je, že kdyby na nás na závěr zapleskaly ouška od kokršpaněla, tak by výsledný umělecký dojem byl poněkud zkažen a tudíž jsem rád, že se tak nestalo.

Dálnice vs. občanská sdružení

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Mon, 27 Nov 2006 00:32:00 +0000

Každá mince má dvě strany. Ve zpravodajství TV Prima líčili, jak ta ošklivá občanská sdružení blokují stavbu dálnic. Má citace není přesná, ale tak jsem tu zprávu vnímal já. O týden později se stejnému tématu věnovali v pořadu ČT24 Regiony, mluvil tam pán z občanského sdružení Besdydčan a jeho argument proti stavbě dálnice byl, že lidé jsou zvyklí na svou krajinu již od dětství.

Každá mince má dvě strany. Pokud chceme skloubit vzrůstající potřeby na pohyb obyvatelstva, zboží, informací a dalších komodit, s potřebami lidí, krajiny a ekosystémů, je vždy zapotřebí uvažovat. A to platí obecně.

Každá mince má dvě strany. To první stranou je nutnost vždy se velmi dobře a dlouze zamyslet nad tím, jak minimalizovat dopady na životní prostředí v okolí novostavby a dobře to komunikovat směrem k veřejnosti, ať už se jedná o veřejnost, kterým stavba do života zasáhne, i o veřejnost v obecném slova smyslu. Aby se zbytečně nestávalo, že se nenávratně zničí hodnota, jejíž ztrátu si uvědomíme, až když už bude pozdě. Proto mají různá sdružení své místo a je dobře, že fungují jako hlídači hodnot.

Každá mince má dvě strany. Druhou stranou mince je potřeba dobrých argumentů na straně občanských sdružení, aby nevypadali jen jako nepříjemné osiny v zadku, ale jako dobří partneři k diskuzi. Aby se nestávalo, že i já pochopím, proč vznikne reportáž o tom, jak jedinou překážkou ve stavbě dálnice jsou občanská sdružení. Je to stejně nesmyslná argumentace jako o tom, že dálnice lidem změní prostředí, které důvěrně znají a tak jim zasáhne do životů.

O penězích třetímu světu...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Mon, 27 Nov 2006 00:07:00 +0000

Onehdá jsme s kolegou vedli takovou diskuzi na téma „peníze třetímu světu“, což mě přivedlo k tomu, že o tom teď píšu.

Pořád se mluví o tom, že je potřeba oddlužit třetí svět, že je zapotřebí, aby vyspělé státy daly peníze třetímu světu, že je zapotřebí, ...jistě si sami doplníte další variaci na peněžní téma. Peníze ovšem problém chudoby, hladu a válek v Africe a jinde nevyřeší. Problém totiž není jen v třetím světě a národních vládách, ale také v naší západní „vyspělé civilizaci“, která onen třetí svět do tohoto stavu přivedly.

Mnoho (většina) dnes zadlužených zemí jsou bývalé kolonie evropských velmocí, a které se v minulém století osamostatnily. Nelze však předpokládat, že tyto země, které neměly zkušenosti se samostatnou správou země, se to z ničeho nic naučí. Tuto chybu už teď jen těžko vrátíme, ale musíme si uvědomit zodpovědnost za tento stav. Co se stane, když se lidem najednou dá mnoho svobody, jsme si také všichni zažili a naše země se z některých následků svobodu zotavuje dodnes.

Další velkou ránou, kterou přinesla samostatnost, byla velká volnost v manipulaci s finančními prostředky. Na nás samotné se dnes a denně ze všech stran valí nabídky bank a dalších více či méně pochybných společností, abychom si koupili vše, co chceme ... na dluh. A my podléháme, míra zadluženosti českých domácností stále roste. Stejně tak i roste neschopnost některých lidí dluhy splácet. Proč se ovšem domníváme, že vlády zemí, které byly dlouhou dobu pod správou kolonizační mocnosti se budou chovat jinak? Pokud si dnes zadlužené země mohly půjčovat, tak to dělaly. O účelnosti vynaložení takto získaných peněz nikdo moc nepřemýšlel. Troufám si tvrdit, že velká část peněz odtekla na základě soukromých přání lidí, kteří s těmito penězi mohli vynakládat. Pokud neexistuje alespoň základní kontrola společnosti, tak je to ideální podhoubí pro korupci, která bují a bují.

A tím se zpátky dostáváme k naší zodpovědnosti. Pokud si africký diktátor chtěl nakoupit za půjčené peníze zbraně, tak si je koupil. Ale od koho? Z bohatého Severu, kde když zavoněly peníze, tak se výhodnost posuzovala pouze podle toho, jak velký zisk z toho byl. Do toho si připočtěte studenou válku, kdy se třetí svět používal jako kolbiště. V důsledku to ovšem znamená mnoho mrtvých a zmrzačených mužů, žen a dětí; spoustu dětí, které si místo s dřevěným kačerem hrály a bohužel někde si stále hrají se samopalem.

Bez toho, aby se změnilo myšlení u nás na Severu je jakákoliv pomoc chudému Jihu úplně k ničemu. Mnoho proběhlých i probíhajících „experimentů“ ukazuje, že násilné napasování západní „demokracie“ nefunguje. Je zapotřebí, aby každý z nás místo přemýšlení nad tím, jak zlepšit pouze svůj život, také přemýšlel nad tím, jak zlepšit život na celé zemi a pro všechny lidi společně. Pouze tak se můžeme získat to, co nám pomohlo získat konkurenční výhodu nad ostatními živočišnými lidmi, tedy sociální cítění, kdy celá tlupa chránila jednotlivce, a tak se zpátky stát lidmi. Dlužíme to sobě.

O vykořisťování třetího světa :-)

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sun, 01 Oct 2006 09:58:00 +0000

Stinnou stránkou athénské demokracie byla její neschopnost fungovat bez velkého využívání (zneužívání) otroků a místních cizinců, ale také zdrojů ostatních obcí athénské říše. Otroci tvořili značnou část tehdejší populace, v athénském státě jich byla asi jedna třetina. Cizinci (metoikové) neměli v Athénách občanská práva, jejich děti se nestávaly athéňany a nemohli nabývat movitého majetku, na druhou stranu měli stejné finanční povinnosti jako athénští občané a ještě k tomu platili navíc zvláštní daň. V období rozmachu athénské říše dosahoval jejich počet v Athénách skoro polovinu počtu občanů. Když si to spočítáte, tak „athéňanů“ nebylo v Athénách mnoho. Práce otroků pak společně s prací cizinců a příspěvky ostatních členů athénského námořního spolku vytvořila podmínky pro to, aby se občané athénští nemusel výrazně živit vlastníma rukama.

V dnešním světe lze také najít paralelu mezi tehdejší dobou a dobou naší. Západní civilizace si v klidu užívá demokratického zřízení a pohodlného života (i my) a velká část produkce se přesouvá do levnějšího třetího světa, kde lidé často za podmínek, které se nám zdají být nepředstavitelné, produkují značnou část produktů na uspokojení našich každodenních potřeb. Ať už se jedná o suroviny (jako je ropa, minerály, atp.) nebo přímo už konkrétní výrobky. V podstatě veškerá elektronika, textilní výrobky a mnoho dalších. Ostatně sami si vzpomeňte, kdy naposledy jste na něčem viděli „Made in China“? Rozhodně to nebude moc dávno. Naše slavná vyvinutá západní civilizace by nebyla schopná fungovat, kdybychom nemohli využívat tuto levnou produkci třetího světa.

Historie se bohužel (nebo někdy snad bohudík) opakuje. Civilizace dojde ke svému relativnímu vrcholu a pak přijdou nějací barbaři, kteří způsobem vzdáleným nám „civilizovaným“ lidem, současné světové rozložení sil totálně změní. V dnešní době moderní komunikační a vojenské techniky bude takový příchod barbarů jistě jiného druhu, než když přišel Filip II. Makedonský a pak jeho syn Alexandr Veliký a rozbořili tehdejší Periklovo Řecko, o to víc bychom však měli pozorně sledovat jemné náznaky takového možného příchodu barbarů, abychom pak nebyli hodně překvapeni.

Osobně bych byl (sobecky) velmi nerad, kdybych se měl takové změny ve společenském zřízení dočkat. Měli bychom investovat více peněz do vědy, abychom časem mohli být soběstační, jak ve vlastní práci a v surovinách. Tedy aby společnost byla schopna vyprodukovat zdroje pro vlastní potřebu. Bohužel není daleko doba, kdy světu dojde ropa (resp. bude tak drahá, že to bude stejné jako kdyby nebyla). Jelikož dnešní svět je poháněn ropou, tak s největší pravděpodobností dojde ke zhroucení světové ekonomiky. A pokud nechceme, aby k tomu došlo, tak už bychom se měli začít na tuto eventualitu připravovat teď, a spíše je to tak, že už jsme zaspali asi tak o půl století.

O ostrakismu...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sat, 30 Sep 2006 22:44:00 +0000

Momentálně si čtu Periklovo Řecko od Jana Bouzka a Ivy Ondřejové. Nutno dodati, že v již značně rozloženém stavu, kdy se množství použité izolepy začíná blížit množství papíru. Athénská demokracie byla poplatná oné době, složení a množství obyvatelska (ona by bez toho množství podrobených národů ani nemohla existovat), nicméně mě zaujala pojistka, kterou měli řekové proti tyranům (Opět nutno podotknout, že se ona věc nepoužívala jen proti tyranům, ale i proti politickým protivníkům.) a to ostrakismus. Jednalo se o každoroční všelidové hlasování (k tomu, aby se hlasování uskutečnilo bylo potřeba, aby bylo jednak chtěné a druhak se sešlo minimálně 6000 členů obce athénské), kdy se na hliněné střepy (odtud ostrakismus, řecky se hliněný strep řekne: ostrakon) napsalo jméno člověka a ten jehož jméno bylo napsáno nejčastěji byl pod trestem smrti vyhoštěn na 10 let z Athén. Jednalo se pouze o jeho vyloučení z veřejného a politického života, jeho statky zůstaly netknuty a vyhoštěný mohl mít prostředníka, který se o jeho majetek staral.

Stejný mechanismus by byl velmi vhodný i v dnešní době, sice už v politice nemáme tyrany, ale zato buranů je tam více než dost. Každý rok by se udělalo takové menší shromáždění a takový parou-buran by si musel hledat bydlení za hranicemi. Jak by to vneslo čerstvý vítr do politiky, žádný politik by si nemohl být jistý tím, že se na ten skandálek za chvíli zapomene a on si v klidu bude přežívat další a další volební období. Ach, jak já bych vesele chodil každý rok házet střepy :-).

Człowiek szalony

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Wed, 27 Sep 2006 17:46:00 +0000

Člověk by si řekl, že zorganizování třídního srazu základní školy (po patnácti letech) nemůže být tak obtížná věc. Chyba lávky... I když na mnoho lidí existuje naštěstí kontakt, tak jen dohodnout se na jednom termínu a jednom místě se zdá býti nalidským úkolem. Naštěstí fázi vybírání termínu už máme za sebou, i když bohužel se nebudou moci zůčastnit všichni, ale to už je nutné zlo, protože to bychom se dohodli tak na termín shodný se zavedením Eura. Otázka místa zatím zůstává otevřená, ale je již jasné, že to bude Poruba, snad tam najdeme něco, kde budou točit Radegast :-).

Každopádně bych chtěl všem, kteří by měli chuť organizovat nějaký sraz více než dvou lidí: „Proboha nedělejte to“. Už se ze mě pomalu stává człowiek szalony.

Jsem romantik...

noreply@blogger.com (Ondřej Surý) — Sat, 23 Sep 2006 00:22:00 +0000

...takhle čtu novou knížku od Petra Šabacha Občanský průkaz a strašně se mi zalíbil následující definice:

...a vůbec to byla dost hezká holka, taková jemná a trochu záhadná, prostě ten typ, co se mi líbil vždycky nejvíc, jelikož jsem byl romantik a romantici k sobě musej najít nekoho, koho by unesli, myslím unesli v náručí, protože romantik v duchu pořád někoho zachraňuje a vynáší z hořícího domu anebo jen tak čapá lidi, kteří padaj z oken. „Co s holkou, kterou neunesete?“ uvažuje takovejle pomýlenej romantik.

...asi jsem romantik.