Internet je médium, které je dnes vnímáno především jako nástroj výměny informací. Informace jsou ostatně hybatelem dnešního světa. Dnešní doba už není dobou páry, ani dobou elektřiny, ale dobou informací. Jak to vypadá se svobodou informací v Číně?

Čína na internet aplikuje velmi přísnou cenzuru. Čínští internetoví uživatelé jsou před vnějším světem chránění Velkou čínskou ohnivou zdí (Great firewall of China), což je velmi pěkná slovní hříčka, která kombinuje síťovou technologii na filtrování internetového provozu - firewall, s Velkou čínskou zdí. Některé internetové stránky jsou blokovány - média (ChineTimes, Voice of America), youtube.com nebo stránky lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch, Reportéři bez hranic, …). Blokovaný obsah zahrnuje informace o hnutí Falun Gong, o protestech na náměstí Nebeského Klidu (六四事件), stránky o Dalaljámovi a hnutí na podporu nezávislosti Tibetu (mimochodem všimli jste si, že toto pondělí byl jako každý poker das spielparty poker gamepoker sofort spielenbwin poker bonuspoker regeln einfachtexas holdem poker spielregelnfaire spiele,freispiele,frei spieleomaha poker regelnwww poker regeln decasino poker regelnpoker sign up bonusholdem poker freewareonline poker roomspoker tippstexas holdem wertigkeitstrip poker spielregelnpoker tipspoker spielen deutschlandbig game pokerwww poker spielen deseven card stud spielespielregeln für pokerpoker the gamepoker spielen deutschgewinn spiellive poker spielenwo poker spielenbester poker bonuspoker spielen downloadonline poker no download,poker download nicht online,online poker downloadpoker regeln holdhigh stakes pokergratis poker macmulti spieler spielepoker spielen mit spielgeldpoker spiel downloadpoker spielen mit geldtexas holdem pokersetonline poker freerollskartenspiele,kartenspiel,karten spielonline games poker texastexas holdem gamespoker computer gamelimit texas holdempoker ohne geldpacifik pokertexas holdem poker rulesworld poker exchange bonusonline poker kostenlos ohne downloadpoker bonus einzahlung rok Den Tibetu?) a další politicky nebo sociálně nevhodná témata.

Internetový provoz je pak sledován a internetoví uživatelé jsou perzekuování. Dva konkrétní případy:

Chuang Ťing-čchiou

Chuang Ťing-čchiou odpykává ve věznici Pchu kchou města Nan-ťing, v provincii Ťiang-su 12letý trest za internetovou publikační činnost. V posledních měsících se podle všeho zacházení s ním zlepšilo. Má nyní dovoleno poslouchat rozhlas, číst denní tisk a údajně byl zařazen k práci na vydávání vězeňských novin.

Š´tchao

Š´tchao odpykává 10letý trest za e-mailové šíření komuniké čínského ústředního propagandistického odboru k přístupu novinářů vůči tématu 15. výročí potlačení prodemokratického hnutí z roku 1989. Podle všeho stále pracuje na výrobě klenotů, byl však převeden z leštění na výrobu náhrdelníků a řetízků a jeho zdravotní stav se v důsledku toho zlepšil. Je údajně pod důslednou kontrolou a příbuzní k jeho návštěvám musí mít zvláštní povolení vedení věznice. Není mu dovoleno dostávat tiskoviny, a to ani knihy či noviny. V listopadu 2006 udělila Š´tchaovi Světová asociace vydavatelů denního tisku výroční cenu Zlaté pero svobody.

Na této cenzuře se podílí i internetoví velikáni - Google (cenzurování výsledků vyhledávání, emailů, blogů), Yahoo (Š´tchao byl usvědčen na základě údajů, které čínské administrativě předala společnost Yahoo), Microsoft (cenzurování obsahu, emailů, atd).

Je tedy v zemi, která pokojné demonstrace rozhání slzným plynem a obušky a soustavně porušuje lidská práva, dobré být k internetu vůbec připojen?

K evropské tradici a tudíž i k tradici české neodmyslitelně patří křesťanství, nejprve víra katolická, později i protestanté. Však si to s náma Zikmund, liška ryšavá, pěkně užil. Architektura protestantských kostelů bývá většinou mnohem víc strohá než architektura kostelů katolických, i když opět závisí na době a stylu ve kterém se tenkrát stavělo. Ale to už malinko zabíhám od tématu, kterému jsem se chtěl původně věnovat.

Chtěl jsem psát o jednom konkrétním svatostánku. Nebo spíše o dvojici svatostánků. Ten první stojí na Náměstí Republiky. Jmenuje se kostel sv. Josefa a na onom místě stojí už někdy od roku 1636, kdy jej postavit stavitel Melichar Mayer. Kostel je to velice skromný: dva obrazy od Karla Škréty a socha sv. Judy Tadeáše z roku 1741. Když kolem něj půjdete, tak si spíše všimnete oprýskané bílé fasády než toho, že je se za onou bílou zdí schovává kostel.

Druhý svatostánek tvoří s tím prvním takovou symbiotickou dvojici, protože sousedí hned se severní zdí kostela sv. Jakuba. Je jím svatostánek náboženství, které se u nás začalo masově rozšiřovat v posledních letech, nově otevřené nákupní centrum Palladium. Svatostánek je to vskutku skvostný, ani barokní stavitelé by se za takovou perlu nemuseli stydět. Láká do svého centra spoustou obchůdků, kde můžete skládat obětiny ve formě nákupů, vesele se bavit (součástí je i zábavní centrum, ať už se pod tímto názvem skrývá cokoliv), či se nesytit a zahnat žízeň (doprovázeno zvuky, které vás nutí k zamyšlení, zda-li stále probíhají stavební úpravy nebo je to hudba z přilehlého zábavního centra).

Osobně nejsem zastáncem ani jednoho z náboženství pod které spadájí oba dva zmiňované svatostánky. Nicméně absurdita této symbiózy mě přivádí na myšlenku, jak by se svět změnil, kdyby lidé více chodili do prvně zmiňované stavby než do té druhé.

Už nějakou dobu chodím pěšky. Kam? Kdekoli kam mě nohy donesou.

Chození pěšky má tu krásnou výhodu, že u toho můžete přemýšlet i nad věcma, které při normálním tempu života dneška, prostě nestihnou přijít na pořad dne. Nehledě na to, že při cestování hromadnou dopravou člověk spíše přemýšlí nad tlakovou silou, která vzniká působením podpatku té milé paní, co vám už druhých deset minut stojí na noze. V autě si pak už vůbec neodpočinete, protože doprava po České Republice (tedy hlavně ve větších městech a na dálnici) spočívá v tom, že váš mozek funguje jako obrovský superpočítač, který průběžně počítá pravděpodobnosti těch nejhorších možných události, které mohou vzniknout pět kilometrů před vámi, a dva kilometry za vámi, a zároveň se telepaticky snažíte ovladát řidiče ve vaší blízkosti, aby tu totální hovadinu, kterou měli v úmyslu udělat, neudělali. Nutno podotknout, že ty telepatické pokusy většinou nefungují a ten zhovadilý kamión (případně žlutý autobus Student Agency) vám do cesty stejně vjede.

Ale abych se vrátil k chození pěšky. Zkuste si to také někdy. Je zapotřebí trochu myslet dopředu a nechat si na cestu trochu více času, aby člověk pak nebyl vyplašený z toho, že jde pozdě a cestu si vůbec neužil.

Praha je vlastně malá. Ostatní města také. Ono se to při všech těch metrech, tramvajích, autobusech a autech nezdá, ale ve chvíli, kdy začnete chodit, tak zjistíte, že do všech důležitých cílů je možné dorazit pěšky. Pokud už to není tak blízko, tak alespoň vynechejte poslední autobus nebo vystupte o dvě tři zastávky dříve. Projděte se pěšky.

A když tak půjdete, tak nechte své myšlenky jen tak bloumat. Najednou zjistíte, že vám z hlavy vyskakují myšlenky, které jste zazdili, protože nebyl čas je řešit a pak už jste si na ně nevzpomněli. Nebo jenom hlavu vypnete a nemyslíte na nic. Kdy naposledy jste nemysleli na nic?

Když se po Praze procházím pěšky, tak mám čas přemýšlet. A není hezčího pocitu, než když se člověk může zamyslet. Přemýšlím o sobě, přemýšlím o věcech, které jsem neudělal, nebo naopak udělal. Nebo přemýšlím jen tak. Nebo nepřemýšlím. A je mi dobře.

Když takhle jdu ranní nebo odpoledně večerní Prahou a vidím ty spousty řidičů v autech, které spíše nejedou než jedou, tak se musím usmívat. Cestování pro ně znamená spoustu hodin, kdy se musí věnovat řízení a nemají čas přemýšlet. Já jdu pěšky, mnohdy jsem rychlejší než všichni ti automobilisté a přitom mám čas na sebe. V mém životě je méně stresu a více pohybu, který všichni (se sedavým zaměstnáním) potřebujeme.

Navíc Praha je krásná (alespoň ta její nepanelová část). Kdy naposledy jste šli Prahou a prohlíželi si domy kolem sebe? Já to dělám často a pokaždé nacházím nové a nové krásné pohledy.

Projděte se někdy taky. Třeba se vám to také zalíbí.

This post is password protected. To view it please enter your password below:

Password:

Telefon mi vrní bliká
v kabelce už šátrá ruka
odemyká klávesnici
píšou mi snad nápadníci?
Maminka mi z domu píše
zpráva přišla z dálky, z Aše.

Teplé slunce
roztančilo
myriádu paprsků.

Tančíš mezi nimi
a je to jako
když letí hejno vran.

Jarní vítr
ti připomene moře
vlahé a slané.

Rozcuchal ti pírka
a tvoji vůni je náhle
cítit všude.

Vlasy zavíří
a máchnutím
křídel
odlétáš
pryč.

Zatracená situace…

Takové překvapení může například nastat, když strávíte devadesát minut už se skoro dospělými lidmi (alespoň podle jejich věku), snažíte se je alespoň trochu donutit přemýšlet o tom, co jsou to lidská práva, a na závěr se dostaví jejich třídní učitel a řekne vám: „No, já bych se s vámi neshodnul. Já jsem zastáncem trestu smrti i těch veřejných poprav.“

V tu chvíli stojíte, koukáte a lapáte po dechu. Člověk by ještě zvládnul ten trest smrti. Jsem schopný pochopit, že jsou lidi, kteří spravedlnost berou spíše jako systém „Oko za oko, zub za zub“ a nejvíc by je potěšila useknutá ruka vlastního syna či dcery, protože ten rohlík v sámošce krást fakt neměl, i když to bylo jenom z hecu. Ale veřejné popravy? To mi opravdu hlava nebere. Chápu, že dnešní společnost je přesycena všemi možnými reality show a někteří lidé pro pobavení asi potřebují něco „ostřejšího“, ale veřejné popravy?

Jelikož s takovým člověkem nemá moc smysl diskutovat, tak pro mě do dalších překvapivých situací i pro vás ostatní překvapené jsem připravil pěknou odpověď otázkou:

„A vzrušuje vás to?“

Bavili jsme se o tom, co dělám a já jsem pronesl něco, co z určitého úhlu pohledu vyznělo tak, že jsem předpokládal, že jistá skupinu lidí musí být hloupá. Což nezůstalo bez odezvy a nakonec jsme si to vyjasnili, protože to si rozhodně nemyslím a mou poznámku jsem řekl v kontextu toho, že doučuju dvě děti fyziku a matematiku.

Nicméně jsem nad tím ještě trochu přemýšlel a došel jsem k tomu, že ač si člověk může svým celým vědomím myslet něco, tak pokud vyrůstáte v prostředí, kde ve vás od útlého dětství budujou předsudky, tak i když s těmito předsudky nesouhlasíte, tak se ony naučené vzorce chování můžou projevit úplně nenápadně ve vašem chování, jednání nebo myšlení, aniž byste si to sami uvědomovali.

Mělo by proto být naším cílem, celý život s předsudky bojovat, čas od času se zastavit a jistých situacích se zamyslet nad tím, zda-li si to, co děláme, myslíme nebo říkáme, opravdu vychází z toho, jak to cítíme, nebo je to jen nějaký naučený vzorec chování se kterým vlastně ani nesouhlasíme. Každý z nás by měl znovu a znovu v každou chvíli podrobovat sám sebe kritickému myšlení. Možná to z nás udělá lepší, možná horší, možná se nezměníme, ale on není ani tak důležitý výsledek, ale proces, jak se k životu stavíme.

Druhou neméně důležitou součástí by mělo být předávání tohoto zavrhování předsudků, kritického myšlení a uvažování nad tím, co děláme, našemu okolí, našim dětem, našim kamarádům, našim přátelům i třeba úplným cizincům. Jestli půjdete jednoduchou cestou, kdy budete pouze životem proplouvat, nebo si obujete pohorky a vydáte se přes hory překážek, je pouze a pouze na vás. Jen byste se měli před vydáním se na cestu zamyslet.

This post is password protected. To view it please enter your password below:

Password: