Ondrášovo

Palcový titulek na aktuálně.cz hlásá „Čína poprvé předstihla USA v počtu uživatelů webu“. Obsah článku pak ve stručnosti představuje Čínu jako novou internetovou velmoc, kde internet používá více uživatelů než v kolébce internetu - Spojených státech. Je to však opravdu taková výhra?

Internet je médium, které je dnes vnímáno především jako nástroj výměny informací. Informace jsou ostatně hybatelem dnešního světa. Dnešní doba už není dobou páry, ani dobou elektřiny, ale dobou informací. Jak to vypadá se svobodou informací v Číně?

Čína na internet aplikuje velmi přísnou cenzuru. Čínští internetoví uživatelé jsou před vnějším světem chránění Velkou čínskou ohnivou zdí (Great firewall of China), což je velmi pěkná slovní hříčka, která kombinuje síťovou technologii na filtrování internetového provozu - firewall, s Velkou čínskou zdí. Některé internetové stránky jsou blokovány - média (ChineTimes, Voice of America), youtube.com nebo stránky lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch, Reportéři bez hranic, …). Blokovaný obsah zahrnuje informace o hnutí Falun Gong, o protestech na náměstí Nebeského Klidu (六四事件), stránky o Dalaljámovi a hnutí na podporu nezávislosti Tibetu (mimochodem všimli jste si, že toto pondělí byl jako každý poker das spielparty poker gamepoker sofort spielenbwin poker bonuspoker regeln einfachtexas holdem poker spielregelnfaire spiele,freispiele,frei spieleomaha poker regelnwww poker regeln decasino poker regelnpoker sign up bonusholdem poker freewareonline poker roomspoker tippstexas holdem wertigkeitstrip poker spielregelnpoker tipspoker spielen deutschlandbig game pokerwww poker spielen deseven card stud spielespielregeln für pokerpoker the gamepoker spielen deutschgewinn spiellive poker spielenwo poker spielenbester poker bonuspoker spielen downloadonline poker no download,poker download nicht online,online poker downloadpoker regeln holdhigh stakes pokergratis poker macmulti spieler spielepoker spielen mit spielgeldpoker spiel downloadpoker spielen mit geldtexas holdem pokersetonline poker freerollskartenspiele,kartenspiel,karten spielonline games poker texastexas holdem gamespoker computer gamelimit texas holdempoker ohne geldpacifik pokertexas holdem poker rulesworld poker exchange bonusonline poker kostenlos ohne downloadpoker bonus einzahlung rok Den Tibetu?) a další politicky nebo sociálně nevhodná témata.

Internetový provoz je pak sledován a internetoví uživatelé jsou perzekuování. Dva konkrétní případy:

Chuang Ťing-čchiou

Chuang Ťing-čchiou odpykává ve věznici Pchu kchou města Nan-ťing, v provincii Ťiang-su 12letý trest za internetovou publikační činnost. V posledních měsících se podle všeho zacházení s ním zlepšilo. Má nyní dovoleno poslouchat rozhlas, číst denní tisk a údajně byl zařazen k práci na vydávání vězeňských novin.

Š´tchao

Š´tchao odpykává 10letý trest za e-mailové šíření komuniké čínského ústředního propagandistického odboru k přístupu novinářů vůči tématu 15. výročí potlačení prodemokratického hnutí z roku 1989. Podle všeho stále pracuje na výrobě klenotů, byl však převeden z leštění na výrobu náhrdelníků a řetízků a jeho zdravotní stav se v důsledku toho zlepšil. Je údajně pod důslednou kontrolou a příbuzní k jeho návštěvám musí mít zvláštní povolení vedení věznice. Není mu dovoleno dostávat tiskoviny, a to ani knihy či noviny. V listopadu 2006 udělila Š´tchaovi Světová asociace vydavatelů denního tisku výroční cenu Zlaté pero svobody.

Na této cenzuře se podílí i internetoví velikáni - Google (cenzurování výsledků vyhledávání, emailů, blogů), Yahoo (Š´tchao byl usvědčen na základě údajů, které čínské administrativě předala společnost Yahoo), Microsoft (cenzurování obsahu, emailů, atd).

Je tedy v zemi, která pokojné demonstrace rozhání slzným plynem a obušky a soustavně porušuje lidská práva, dobré být k internetu vůbec připojen?

Již od dávných věků existovaly ve společnosti různá náboženství. Skoro každé náboženství mělo a má tendenci stavět z mnoha různých důvodů místa, kde se mohli věřící shromažďovat. Některá taková místa stála pro slávu boží, některá pro to, aby ohromovala věřící, některá jako místo pro darování obětin, některá jako pouhá místa, kde se scházejí stejně smýšlející lidé. Architektura těchto svatostánků se lišila dle doby a místa. Dokonce se to samé místo mohlo v průběhu doby změnit podle toho jak docházelo v historii k migraci obyvatelska. Tak se může stát, že některé z mešit, které dnes obdivujeme, jsou bývalé byzantské kostely a my v úžasu lapáme po dechu, jaké skvosty byli starodávní stavitelé schopni postavit za pomoci z dnešního pohledu značně primitivních nástrojů.

K evropské tradici a tudíž i k tradici české neodmyslitelně patří křesťanství, nejprve víra katolická, později i protestanté. Však si to s náma Zikmund, liška ryšavá, pěkně užil. Architektura protestantských kostelů bývá většinou mnohem víc strohá než architektura kostelů katolických, i když opět závisí na době a stylu ve kterém se tenkrát stavělo. Ale to už malinko zabíhám od tématu, kterému jsem se chtěl původně věnovat.

Chtěl jsem psát o jednom konkrétním svatostánku. Nebo spíše o dvojici svatostánků. Ten první stojí na Náměstí Republiky. Jmenuje se kostel sv. Josefa a na onom místě stojí už někdy od roku 1636, kdy jej postavit stavitel Melichar Mayer. Kostel je to velice skromný: dva obrazy od Karla Škréty a socha sv. Judy Tadeáše z roku 1741. Když kolem něj půjdete, tak si spíše všimnete oprýskané bílé fasády než toho, že je se za onou bílou zdí schovává kostel.

Druhý svatostánek tvoří s tím prvním takovou symbiotickou dvojici, protože sousedí hned se severní zdí kostela sv. Jakuba. Je jím svatostánek náboženství, které se u nás začalo masově rozšiřovat v posledních letech, nově otevřené nákupní centrum Palladium. Svatostánek je to vskutku skvostný, ani barokní stavitelé by se za takovou perlu nemuseli stydět. Láká do svého centra spoustou obchůdků, kde můžete skládat obětiny ve formě nákupů, vesele se bavit (součástí je i zábavní centrum, ať už se pod tímto názvem skrývá cokoliv), či se nesytit a zahnat žízeň (doprovázeno zvuky, které vás nutí k zamyšlení, zda-li stále probíhají stavební úpravy nebo je to hudba z přilehlého zábavního centra).

Osobně nejsem zastáncem ani jednoho z náboženství pod které spadájí oba dva zmiňované svatostánky. Nicméně absurdita této symbiózy mě přivádí na myšlenku, jak by se svět změnil, kdyby lidé více chodili do prvně zmiňované stavby než do té druhé.

Chodím pěšky…

Už nějakou dobu chodím pěšky. Kam? Kdekoli kam mě nohy donesou.

Chození pěšky má tu krásnou výhodu, že u toho můžete přemýšlet i nad věcma, které při normálním tempu života dneška, prostě nestihnou přijít na pořad dne. Nehledě na to, že při cestování hromadnou dopravou člověk spíše přemýšlí nad tlakovou silou, která vzniká působením podpatku té milé paní, co vám už druhých deset minut stojí na noze. V autě si pak už vůbec neodpočinete, protože doprava po České Republice (tedy hlavně ve větších městech a na dálnici) spočívá v tom, že váš mozek funguje jako obrovský superpočítač, který průběžně počítá pravděpodobnosti těch nejhorších možných události, které mohou vzniknout pět kilometrů před vámi, a dva kilometry za vámi, a zároveň se telepaticky snažíte ovladát řidiče ve vaší blízkosti, aby tu totální hovadinu, kterou měli v úmyslu udělat, neudělali. Nutno podotknout, že ty telepatické pokusy většinou nefungují a ten zhovadilý kamión (případně žlutý autobus Student Agency) vám do cesty stejně vjede.

Ale abych se vrátil k chození pěšky. Zkuste si to také někdy. Je zapotřebí trochu myslet dopředu a nechat si na cestu trochu více času, aby člověk pak nebyl vyplašený z toho, že jde pozdě a cestu si vůbec neužil.

Praha je vlastně malá. Ostatní města také. Ono se to při všech těch metrech, tramvajích, autobusech a autech nezdá, ale ve chvíli, kdy začnete chodit, tak zjistíte, že do všech důležitých cílů je možné dorazit pěšky. Pokud už to není tak blízko, tak alespoň vynechejte poslední autobus nebo vystupte o dvě tři zastávky dříve. Projděte se pěšky.

A když tak půjdete, tak nechte své myšlenky jen tak bloumat. Najednou zjistíte, že vám z hlavy vyskakují myšlenky, které jste zazdili, protože nebyl čas je řešit a pak už jste si na ně nevzpomněli. Nebo jenom hlavu vypnete a nemyslíte na nic. Kdy naposledy jste nemysleli na nic?

Když se po Praze procházím pěšky, tak mám čas přemýšlet. A není hezčího pocitu, než když se člověk může zamyslet. Přemýšlím o sobě, přemýšlím o věcech, které jsem neudělal, nebo naopak udělal. Nebo přemýšlím jen tak. Nebo nepřemýšlím. A je mi dobře.

Když takhle jdu ranní nebo odpoledně večerní Prahou a vidím ty spousty řidičů v autech, které spíše nejedou než jedou, tak se musím usmívat. Cestování pro ně znamená spoustu hodin, kdy se musí věnovat řízení a nemají čas přemýšlet. Já jdu pěšky, mnohdy jsem rychlejší než všichni ti automobilisté a přitom mám čas na sebe. V mém životě je méně stresu a více pohybu, který všichni (se sedavým zaměstnáním) potřebujeme.

Navíc Praha je krásná (alespoň ta její nepanelová část). Kdy naposledy jste šli Prahou a prohlíželi si domy kolem sebe? Já to dělám často a pokaždé nacházím nové a nové krásné pohledy.

Projděte se někdy taky. Třeba se vám to také zalíbí.

Člověka občas překvapí různé věci na různých místech. Občas je to překvapení tak velké, že ani neví, co by v tu chvíli řekl a na tu správnou větu přijde až později.

Takové překvapení může například nastat, když strávíte devadesát minut už se skoro dospělými lidmi (alespoň podle jejich věku), snažíte se je alespoň trochu donutit přemýšlet o tom, co jsou to lidská práva, a na závěr se dostaví jejich třídní učitel a řekne vám: „No, já bych se s vámi neshodnul. Já jsem zastáncem trestu smrti i těch veřejných poprav.“

V tu chvíli stojíte, koukáte a lapáte po dechu. Člověk by ještě zvládnul ten trest smrti. Jsem schopný pochopit, že jsou lidi, kteří spravedlnost berou spíše jako systém „Oko za oko, zub za zub“ a nejvíc by je potěšila useknutá ruka vlastního syna či dcery, protože ten rohlík v sámošce krást fakt neměl, i když to bylo jenom z hecu. Ale veřejné popravy? To mi opravdu hlava nebere. Chápu, že dnešní společnost je přesycena všemi možnými reality show a někteří lidé pro pobavení asi potřebují něco „ostřejšího“, ale veřejné popravy?

Jelikož s takovým člověkem nemá moc smysl diskutovat, tak pro mě do dalších překvapivých situací i pro vás ostatní překvapené jsem připravil pěknou odpověď otázkou:

„A vzrušuje vás to?“

Poslední víkend jsem strávil na jednom takovém školení s moc zajímavými lidmi a ač mě celý víkend přiměl přemýšlet o spoustě věcí, tak tahle úvaha vznikla na základě události, která se stala mimo hlavní program a vlastně jen tak mimochodem.

Bavili jsme se o tom, co dělám a já jsem pronesl něco, co z určitého úhlu pohledu vyznělo tak, že jsem předpokládal, že jistá skupinu lidí musí být hloupá. Což nezůstalo bez odezvy a nakonec jsme si to vyjasnili, protože to si rozhodně nemyslím a mou poznámku jsem řekl v kontextu toho, že doučuju dvě děti fyziku a matematiku.

Nicméně jsem nad tím ještě trochu přemýšlel a došel jsem k tomu, že ač si člověk může svým celým vědomím myslet něco, tak pokud vyrůstáte v prostředí, kde ve vás od útlého dětství budujou předsudky, tak i když s těmito předsudky nesouhlasíte, tak se ony naučené vzorce chování můžou projevit úplně nenápadně ve vašem chování, jednání nebo myšlení, aniž byste si to sami uvědomovali.

Mělo by proto být naším cílem, celý život s předsudky bojovat, čas od času se zastavit a jistých situacích se zamyslet nad tím, zda-li si to, co děláme, myslíme nebo říkáme, opravdu vychází z toho, jak to cítíme, nebo je to jen nějaký naučený vzorec chování se kterým vlastně ani nesouhlasíme. Každý z nás by měl znovu a znovu v každou chvíli podrobovat sám sebe kritickému myšlení. Možná to z nás udělá lepší, možná horší, možná se nezměníme, ale on není ani tak důležitý výsledek, ale proces, jak se k životu stavíme.

Druhou neméně důležitou součástí by mělo být předávání tohoto zavrhování předsudků, kritického myšlení a uvažování nad tím, co děláme, našemu okolí, našim dětem, našim kamarádům, našim přátelům i třeba úplným cizincům. Jestli půjdete jednoduchou cestou, kdy budete pouze životem proplouvat, nebo si obujete pohorky a vydáte se přes hory překážek, je pouze a pouze na vás. Jen byste se měli před vydáním se na cestu zamyslet.

Každá mince má dvě strany. Ve zpravodajství TV Prima líčili, jak ta ošklivá občanská sdružení blokují stavbu dálnic. Má citace není přesná, ale tak jsem tu zprávu vnímal já. O týden později se stejnému tématu věnovali v pořadu ČT24 Regiony, mluvil tam pán z občanského sdružení Besdydčan a jeho argument proti stavbě dálnice byl, že lidé jsou zvyklí na svou krajinu již od dětství.

Každá mince má dvě strany. Pokud chceme skloubit vzrůstající potřeby na pohyb obyvatelstva, zboží, informací a dalších komodit, s potřebami lidí, krajiny a ekosystémů, je vždy zapotřebí uvažovat. A to platí obecně.

Každá mince má dvě strany. To první stranou je nutnost vždy se velmi dobře a dlouze zamyslet nad tím, jak minimalizovat dopady na životní prostředí v okolí novostavby a dobře to komunikovat směrem k veřejnosti, ať už se jedná o veřejnost, kterým stavba do života zasáhne, i o veřejnost v obecném slova smyslu. Aby se zbytečně nestávalo, že se nenávratně zničí hodnota, jejíž ztrátu si uvědomíme, až když už bude pozdě. Proto mají různá sdružení své místo a je dobře, že fungují jako hlídači hodnot.

Každá mince má dvě strany. Druhou stranou mince je potřeba dobrých argumentů na straně občanských sdružení, aby nevypadali jen jako nepříjemné osiny v zadku, ale jako dobří partneři k diskuzi. Aby se nestávalo, že i já pochopím, proč vznikne reportáž o tom, jak jedinou překážkou ve stavbě dálnice jsou občanská sdružení. Je to stejně nesmyslná argumentace jako o tom, že dálnice lidem změní prostředí, které důvěrně znají a tak jim zasáhne do životů.

Onehdá jsme s kolegou vedli takovou diskuzi na téma „peníze třetímu světu“, což mě přivedlo k tomu, že o tom teď píšu.

Pořád se mluví o tom, že je potřeba oddlužit třetí svět, že je zapotřebí, aby vyspělé státy daly peníze třetímu světu, že je zapotřebí, …jistě si sami doplníte další variaci na peněžní téma. Peníze ovšem problém chudoby, hladu a válek v Africe a jinde nevyřeší. Problém totiž není jen v třetím světě a národních vládách, ale také v naší západní „vyspělé civilizaci“, která onen třetí svět do tohoto stavu přivedly.

Mnoho (většina) dnes zadlužených zemí jsou bývalé kolonie evropských velmocí, a které se v minulém století osamostatnily. Nelze však předpokládat, že tyto země, které neměly zkušenosti se samostatnou správou země, se to z ničeho nic naučí. Tuto chybu už teď jen těžko vrátíme, ale musíme si uvědomit zodpovědnost za tento stav. Co se stane, když se lidem najednou dá mnoho svobody, jsme si také všichni zažili a naše země se z některých následků svobodu zotavuje dodnes.

Další velkou ránou, kterou přinesla samostatnost, byla velká volnost v manipulaci s finančními prostředky. Na nás samotné se dnes a denně ze všech stran valí nabídky bank a dalších více či méně pochybných společností, abychom si koupili vše, co chceme … na dluh. A my podléháme, míra zadluženosti českých domácností stále roste. Stejně tak i roste neschopnost některých lidí dluhy splácet. Proč se ovšem domníváme, že vlády zemí, které byly dlouhou dobu pod správou kolonizační mocnosti se budou chovat jinak? Pokud si dnes zadlužené země mohly půjčovat, tak to dělaly. O účelnosti vynaložení takto získaných peněz nikdo moc nepřemýšlel. Troufám si tvrdit, že velká část peněz odtekla na základě soukromých přání lidí, kteří s těmito penězi mohli vynakládat. Pokud neexistuje alespoň základní kontrola společnosti, tak je to ideální podhoubí pro korupci, která bují a bují.

A tím se zpátky dostáváme k naší zodpovědnosti. Pokud si africký diktátor chtěl nakoupit za půjčené peníze zbraně, tak si je koupil. Ale od koho? Z bohatého Severu, kde když zavoněly peníze, tak se výhodnost posuzovala pouze podle toho, jak velký zisk z toho byl. Do toho si připočtěte studenou válku, kdy se třetí svět používal jako kolbiště. V důsledku to ovšem znamená mnoho mrtvých a zmrzačených mužů, žen a dětí; spoustu dětí, které si místo s dřevěným kačerem hrály a bohužel někde si stále hrají se samopalem.

Bez toho, aby se změnilo myšlení u nás na Severu je jakákoliv pomoc chudému Jihu úplně k ničemu. Mnoho proběhlých i probíhajících „experimentů“ ukazuje, že násilné napasování západní „demokracie“ nefunguje. Je zapotřebí, aby každý z nás místo přemýšlení nad tím, jak zlepšit pouze svůj život, také přemýšlel nad tím, jak zlepšit život na celé zemi a pro všechny lidi společně. Pouze tak se můžeme získat to, co nám pomohlo získat konkurenční výhodu nad ostatními živočišnými lidmi, tedy sociální cítění, kdy celá tlupa chránila jednotlivce, a tak se zpátky stát lidmi. Dlužíme to sobě.

Stinnou stránkou athénské demokracie byla její neschopnost fungovat bez velkého využívání (zneužívání) otroků a místních cizinců, ale také zdrojů ostatních obcí athénské říše. Otroci tvořili značnou část tehdejší populace, v athénském státě jich byla asi jedna třetina. Cizinci (metoikové) neměli v Athénách občanská práva, jejich děti se nestávaly athéňany a nemohli nabývat movitého majetku, na druhou stranu měli stejné finanční povinnosti jako athénští občané a ještě k tomu platili navíc zvláštní daň. V období rozmachu athénské říše dosahoval jejich počet v Athénách skoro polovinu počtu občanů. Když si to spočítáte, tak „athéňanů“ nebylo v Athénách mnoho. Práce otroků pak společně s prací cizinců a příspěvky ostatních členů athénského námořního spolku vytvořila podmínky pro to, aby se občané athénští nemusel výrazně živit vlastníma rukama.

V dnešním světe lze také najít paralelu mezi tehdejší dobou a dobou naší. Západní civilizace si v klidu užívá demokratického zřízení a pohodlného života (i my) a velká část produkce se přesouvá do levnějšího třetího světa, kde lidé často za podmínek, které se nám zdají být nepředstavitelné, produkují značnou část produktů na uspokojení našich každodenních potřeb. Ať už se jedná o suroviny (jako je ropa, minerály, atp.) nebo přímo už konkrétní výrobky. V podstatě veškerá elektronika, textilní výrobky a mnoho dalších. Ostatně sami si vzpomeňte, kdy naposledy jste na něčem viděli „Made in China“? Rozhodně to nebude moc dávno. Naše slavná vyvinutá západní civilizace by nebyla schopná fungovat, kdybychom nemohli využívat tuto levnou produkci třetího světa.

Historie se bohužel (nebo někdy snad bohudík) opakuje. Civilizace dojde ke svému relativnímu vrcholu a pak přijdou nějací barbaři, kteří způsobem vzdáleným nám „civilizovaným“ lidem, současné světové rozložení sil totálně změní. V dnešní době moderní komunikační a vojenské techniky bude takový příchod barbarů jistě jiného druhu, než když přišel Filip II. Makedonský a pak jeho syn Alexandr Veliký a rozbořili tehdejší Periklovo Řecko, o to víc bychom však měli pozorně sledovat jemné náznaky takového možného příchodu barbarů, abychom pak nebyli hodně překvapeni.

Osobně bych byl (sobecky) velmi nerad, kdybych se měl takové změny ve společenském zřízení dočkat. Měli bychom investovat více peněz do vědy, abychom časem mohli být soběstační, jak ve vlastní práci a v surovinách. Tedy aby společnost byla schopna vyprodukovat zdroje pro vlastní potřebu. Bohužel není daleko doba, kdy světu dojde ropa (resp. bude tak drahá, že to bude stejné jako kdyby nebyla). Jelikož dnešní svět je poháněn ropou, tak s největší pravděpodobností dojde ke zhroucení světové ekonomiky. A pokud nechceme, aby k tomu došlo, tak už bychom se měli začít na tuto eventualitu připravovat teď, a spíše je to tak, že už jsme zaspali asi tak o půl století.

Momentálně si čtu Periklovo Řecko od Jana Bouzka a Ivy Ondřejové. Nutno dodati, že v již značně rozloženém stavu, kdy se množství použité izolepy začíná blížit množství papíru. Athénská demokracie byla poplatná oné době, složení a množství obyvatelska (ona by bez toho množství podrobených národů ani nemohla existovat), nicméně mě zaujala pojistka, kterou měli řekové proti tyranům (Opět nutno podotknout, že se ona věc nepoužívala jen proti tyranům, ale i proti politickým protivníkům.) a to ostrakismus. Jednalo se o každoroční všelidové hlasování (k tomu, aby se hlasování uskutečnilo bylo potřeba, aby bylo jednak chtěné a druhak se sešlo minimálně 6000 členů obce athénské), kdy se na hliněné střepy (odtud ostrakismus, řecky se hliněný strep řekne: ostrakon) napsalo jméno člověka a ten jehož jméno bylo napsáno nejčastěji byl pod trestem smrti vyhoštěn na 10 let z Athén. Jednalo se pouze o jeho vyloučení z veřejného a politického života, jeho statky zůstaly netknuty a vyhoštěný mohl mít prostředníka, který se o jeho majetek staral.

Stejný mechanismus by byl velmi vhodný i v dnešní době, sice už v politice nemáme tyrany, ale zato buranů je tam více než dost. Každý rok by se udělalo takové menší shromáždění a takový parou-buran by si musel hledat bydlení za hranicemi. Jak by to vneslo čerstvý vítr do politiky, žádný politik by si nemohl být jistý tím, že se na ten skandálek za chvíli zapomene a on si v klidu bude přežívat další a další volební období. Ach, jak já bych vesele chodil každý rok házet střepy :-).