Ondrášovo

Už zase si čtu Hraběte
a noci jsou dlouhé
měsíc věčný voyeur
nakukuje oknem
nezdvořák jeden.

Linky, dráty, vedení
drnčí, zvoní, cinkají
čísla, znaky, litery
přijímám i v úterý
telefonní zásuvka
teď mi přišla textovka.

Telefon mi vrní bliká
v kabelce už šátrá ruka
odemyká klávesnici
píšou mi snad nápadníci?
Maminka mi z domu píše
zpráva přišla z dálky, z Aše.

Havraní vlasy
máchly křídly
a vznesly se.

Teplé slunce
roztančilo
myriádu paprsků.

Tančíš mezi nimi
a je to jako
když letí hejno vran.

Jarní vítr
ti připomene moře
vlahé a slané.

Rozcuchal ti pírka
a tvoji vůni je náhle
cítit všude.

Vlasy zavíří
a máchnutím
křídel
odlétáš
pryč.

Zatracená situace…

Viděl jsem korálky
na noze visely
chtěl jsem je zachytit
prsty mě zradily.

Zradily, zradily,
jak vlnka na řece
možná se sejdeme
zase až po roce.

Po roce stráveném
bez tebe uhynu
ty budeš tady a
já někde v Dublinu.

V Dublinu za mořem
budu teď pracovat,
a přitom má milá,
chtěl bych tě milovat.

(pozn.: na hudbu Jarka Nohavicy z písničky Kometa)

Ta řeka Morava
líně se vine
když se jí napiješ
tak bídně zhyneš.

Tik. Tak. Tik. Tak.
Sedím a vychutnávám.
Vychutnávám každou vteřinu.
Každou vteřinu mého života.
Mého života a mé smrti.
Mé smrti, která se blíží.
Blíží se s tikotem hodin.
Tik. Tak. Tik. Tak.

Na obloze se valí černé mraky
a krajina je zahalena do tmy.
Ptáci ztichli a jenom tlukot
mého srdce ruší ticho.
Už za chvíli ztichne i ono
a vůkol zůstane jen děs.

Za oknem vlaku se míhají myšlenky jako telegrafní sloupy.
Jedna zmizí a hned je tu jiná.
A moje hlava je jako vlak.
Vlak řítící se životem.
A já, slepý strojvedoucí, marně hledám brzdu.