Anne Teresa de Keermaeker - Once…
Anna Teresa de Keersmaeker se ve svém sólu vrací k počátkům vlastní tvorby. Za doprovodu hudby Joan Baez, ikony amerického písničkářství 60. let, uvažuje v jedinečném tanečním stylu o svém dětství. Ve svých 46 letech a 37 skupinových choreografiích se po dlouhé době Anna Teresa de Keersmaeker na scéně objeví znovu jako tanečnice. Navíc exklusivně v sólovém představení. Choreografie Once (Kdysi) je její velmi osobní výpovědí, reflexí zralé ženy.
Anna Teresa de Keersmaeker vytvořila velmi osobitý, kultivovaný taneční styl, který se vyznačuje minimalismem hraničícím s matematickou exaktností. Ve své tvorbě experimentovala s hlasem, textem i propojením filmu a tance. To dokládá její spolupráce s filmovým režisérem Peterem Greenwayem. Velkou roli v choreografiích de Keersmaeker hraje také hudební složka, kterou často vytváří živý orchestr na scéně. Vedle klasických děl J.S. Bacha a W. A. Mozarta pro Rosas složili hudbu John Cage, Steve Reich, Thierry de Mey a jiní. Vlámská choreografka se však nechává inspirovat i astrologií a numerologií, prostorová kresba jejích představení často sleduje astronomické dráhy a výpočty.
Byl jsem na vystoupení moderního tance! Sama tato věta je ve spojení s mou osobou hodna pozornosti. O to víc mě samotného překvapuje, že se mi to moc líbilo.
Na začátek sice bylo toho již citovaného minimalismu trochu moc, takže mi začínaly trochu padat víčka, ale ve chvíli, kdy už se blížila kritická hranice, tak tanec začala doprovázet hudba a ke konci i filmová projekce, což tanec velmi oživilo. A ten tanec velmi oživil hudbu. Taková vzájemně výhodná symbióza, která obou formám projevu pomohla nikoli jen aditivně, ale spíše multiplikativně.
Celé představení bylo vedeno v odlehčeném duchu a v jistých chvílích i doslova. Bylo to velmi hravé, ale zároveň ve spojení s antiválečnou hudbou Joan Baez i vybízející k zamyšlení. Odlehčení však přicházely již od začátku. Hned na začátek to byly botky, které byly při příchodu odkopnuty. Přibližně po první třetině následovalo třičko. V jistou chvíli pak sál lehce znervózněl, když se zpod šatů vynořily kalhotky a odletěly v dál. Pro klid duše dodávám, že to byla pouze horní vrstva a pod kalhotkami číslo jedna se skrývaly o něco menší kalhotky číslo dvě. Na úplný závěr šly dolů i šaty, což bylo zajímavě zkombinováno s promítanými záběry války. Částečná nahota v tu chvíli působila jako zdůraznění kontrastu mezi nesmyslným násilím války v pozadí a něžnou zranitelností ženy v popředí.
Když jsme u toho popředí, tak musím ocenit, že ve svých čtyřiceti-třech letech se Anne Teresa nemusí stydět svléknout se na veřejnosti. Pravdou je, že kdyby na nás na závěr zapleskaly ouška od kokršpaněla, tak by výsledný umělecký dojem byl poněkud zkažen a tudíž jsem rád, že se tak nestalo.