Ondrášovo

Člověk by si řekl, že zorganizování třídního srazu základní školy (po patnácti letech) nemůže být tak obtížná věc. Chyba lávky… I když na mnoho lidí existuje naštěstí kontakt, tak jen dohodnout se na jednom termínu a jednom místě se zdá býti nalidským úkolem. Naštěstí fázi vybírání termínu už máme za sebou, i když bohužel se nebudou moci zůčastnit všichni, ale to už je nutné zlo, protože to bychom se dohodli tak na termín shodný se zavedením Eura. Otázka místa zatím zůstává otevřená, ale je již jasné, že to bude Poruba, snad tam najdeme něco, kde budou točit Radegast :-).

Každopádně bych chtěl všem, kteří by měli chuť organizovat nějaký sraz více než dvou lidí: „Proboha nedělejte to“. Už se ze mě pomalu stává człowiek szalony.

…takhle čtu novou knížku od Petra Šabacha Občanský průkaz a strašně se mi zalíbil následující definice:

…a vůbec to byla dost hezká holka, taková jemná a trochu záhadná, prostě ten typ, co se mi líbil vždycky nejvíc, jelikož jsem byl romantik a romantici k sobě musej najít nekoho, koho by unesli, myslím unesli v náručí, protože romantik v duchu pořád někoho zachraňuje a vynáší z hořícího domu anebo jen tak čapá lidi, kteří padaj z oken. „Co s holkou, kterou neunesete?“ uvažuje takovejle pomýlenej romantik.

…asi jsem romantik.

Byl jsem v rodné Ostravě, procházeli jsme se se sestřičkou, která se čerstvě vrátila po dvou měsících z Irska, a poslouchali jsme lidi na ulici. A moc se nám to líbilo. Je to sice už jedenáct let, co jsem pryč z rodné škarpy a i přesto, že jsem se nikde necítil pořádně doma, tak po těch všech letech přijedu do Ostravy, chodím po ulici, slyším jak lidé mluví kratce, vidím jak to město vykvetlo a prokouklo a je mi fajně. Doma jsem tam nikdy nebyl, ale to město, to město se mi zažralo pod kůži a obarvilo mi srdce do černa a už nikdy to nepůjde umýt. Je to stejné jako s tou škvárou, co mám na koleni, ostravska škvara se zažrala (já a sport, to nemohlo dopadnout jinak) a musel bych si uřiznout koleno, abych ju dostal pryč.

A taky mi chybí trolejbusy, ty starší krásně „zpívaly“, když se jelo do kopce kolem Baníku do Zoo.

Miluju piáno…

O víkendu jsem byl v Mikulově na EuroTrialogu, byl to trochu krok do neznáma, protože jsem v podstatě neznal ani jednoho účinkujícího, ale vyplatilo se to. Rozšířil jsem si hudební obzory a výborně jsem se bavil.

Už jsem říkal, že miluji piáno?

Filip Topol mě naprosto nadchnul svou hrou na tento úžasný nástroj. Opět jsem se utvrdil v tom, že klavír je naprosto úžasný hudební nástroj a já naprosto miluju jeho zvuk.

Ostatně, že se na klasické nástroje dá dělat moderní hudba potvrdilo hned první den dámské violoncellové duo Tara Fuki, které hraje naprosto nádhernou hudbu. A zpívaná polština (když opomenu hudebně-populární pořady vysílané polskou televizí) je moc pěkná, je měkčí než čeština a k této hudbě se moc hodila.

A vůbec zjišťuju, že většinu hudby, kterou jsem si koupil nebo si chci koupit vydává Indies records: Radůza, Zuzana Navarová d.t. & Koa a teď Tara Fuki; díky jim tedy za to.

A už jsem říkal, že miluji piáno?