O intimitě...

Zvláštní věc...na člověka (a hlavně na jeho konkrétní instanci - mě) nepadá splín či smutek jen ve chvílích, kdy je mi špatně, ale kdy je mi hodně dobře. Možná ještě právě naopak. Asi tím, jak stárnu (a netroufám si použít sloveso moudřím), tak se mi mění celkový náhled všechno možné, i na to, co od života očekávám.

Být single není v zásadě až tak špatná věc, máte hodně osobní svobody, když se vám chce, tak můžete nechat třeba týden ponožky uprostřed pokoje, protože jediný člověk, kterému to případně bude vadit, budete vy sami. Nicméně, co mě osobně chybí, je ona intimita. Nemyslím tím teď intimitu sexuální (i když ta intimita o které chci mluvit je takovou nadmnožinou), ale přesně ta intimita, která nemá s erotikou či sexem vůbec nic společného. Intimita v onom pravém slova smyslu je taková směs důvěry, podpory a různých dalších drobných věcí, které ve výsledku činí druha/družku/partnera/partnerku/manžela/manželku/milence/milenku (ať si každý vybere) tou osobou, se kterou chcete sdílet, co jste zažili. Ať už jsou to věci pěkné či škaredé, neuvěřitelné či úplně obyčejné. Pokud provedu nehorázné zjednodušení, tak je to ten pocit, že máte ke komu se schoulit do náruče a bude vám tam teple, příjemně a bezpečně. A to samé musí platit i obráceně, musí vám být příjemné, že někomu takový bezpečný přístav poskytujete.

A nakonec to není ani ten sex, na který se v dnešní době klade čím dál tím větší a větší význam, ale ona obyčejná možnost přijít a říct: "Mě ti bylo dneska tak dobře a chci abys to se mnou sdílela," je přesně to, co nakonec chybí úplně nejvíce.

O recyklaci...

Tenhle bude jenom úplně krátký zápisek... Ani já nejsem bez viny, tak bych pravděpodobně neměl házet kamenem. Nicméně musím říct, že jsem rád, že žiju v Evropě, v Česku, kde nerecyklujeme jen plechovky, a plastové láhve. Protože musím říct, že pokaždé, když jsem někde, kde nemám skoro vůbec šanci třídit (jako jsou například úplně všechny hotely), tak vždy, když vyhazuju do společného koše něco, co by se dalo vyhazovat do tříděného odpadu, tak vždycky někde uvnitř kousek ze mě umře :(.

A tak jsem byl strašně nadšený, když jsem před poštou v Noe Valley našel celou popelnici, kde třídili i papír, plastové láhve i plechovky. Jen ty plastikové pytlíky jsem musel vyhodit do normálního koše :(.

O ledové královně...

Jak já nesnáším, když musím cestovat sám a nemám s kým si pořádně promluvit :(. To mě pak přivádí na různé podivné myšlenky. Dneska jsem například přišel na takové přirovnání...

Bay Area (San Francisco a to vše okolo) je oblast s nejvyšším počtem lidí bez domova v celých Spojených Státech (říkala to slečna, co se pravděpodobně snažila vymámit ze mě nějaké peníze na charitu, ale nakonec to neudělala, když jsem hned na začátku řekl, že nejsem místní, za což ji velmi děkuji). Ale nechci diskutovat nad tím, že kdybych někdy chtěl být bezdomovec, tak by to zcela určitě byla Kalifornie ;).

Co jsem na sobě vypozoroval, že už jsem si vypěstoval vcelku slušnou imunitu proti žádostem o čtvrťák až dolar. Jasně, tomu týpkovi, co mi dvakrát otevřel dveře v Japanese Center jsem nakonec dolar do kelímku dal, ale asi taky proto, že se choval slušně a mám pocit, že si o peníze snad ani neřekl (rozhodně při prvním průchodu to tak bylo), a dneska tomu týpkovi padesát centů, co měl paličky a hrál na staré pixly od barev, kus plechu a další improvizované bicí nástroje - byl fakt dobrý. Jen mám takový pocit, že pokaždé, když se na mě někdo v nouzi (opět bych se nerad dostal do diskuze o tom, co je to být v nouzi, a jak se tam ti lidé dostali) požádá o peníze - mám pocit, jako by se mi s každým tím průchodem okolo s kamennou brvou zasekl do srdce další kousek střípku ze zrcadla ledové královny. A až těch střípků bude dost, tak mé srdce bude úplně z ledu.

Vždycky jsem si myslel, že když budu pravidelně dávat peníze na dobrou věc (a myslím, aniž bych se chtěl nějak vychloubat, že pravidelně dávám vcelku dost), tak mě to nějak obrní před nataženými rukami potřebných, a bude to rozehřívat ony střípky.

Až mi srdce jednou úplně zamrzne, prosím své přátelé, ať mě nechají utratit ;).

O zahálčivé třídě

Thorstein Veblen byl americký sociolog a ekonom, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jeho zásadní dílo se jmenuje Teorie zahálčivé třídy. Více si najděte třeba na Wikipedii (česky a anglicky).

Každopádně vždycky, když přijedu do Spojených Států, tak si na jeho teorie vzpomenu. Každé auto, které je dvakrát tak větší, než by bylo potřeba, má spotřebu asi tak čtyřikrát větší než by bylo potřeba a sedí v něm jen jeden člověk, mi připomene jeho koncept okázalé spotřeby a také koncept, který v češtině pojmenováváme jako Veblenův efekt, anglicky pak Veblen goods. Tímto termínem Veblen původně označoval zboží, které se prodává pouze proto, že je drahé. Pokud by zlevnilo, tak by ztratilo punc exkluzivity a lidé by takové zboží přestali kupovat (příkladem budiž například Rolls Royce nebo pravé Rolexky). Osobně mi na tom připadá fascinující, že se jedná o teorii, která vznikla před více

Drze si dovolím tento koncept rozšířit i na ony americké bouráky, resp. veškeré zboží, jehož nákup se neřídí reálnou potřebou, ale pouze touha okázale se vyrovnat nebo předehnat ostatní. Z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že by se toto aplikovat jako na mikro, tak na makro úrovni. Z mikro pohledu je to myšlenka typu: "když to má soused, tak musím i já => přece si to můžu dovolit", z makro pak "my, Američané, musíme ukázat, že na to máme a proto budeme mít velké auta => přece si to můžeme dovolit". A je mi z toho pohledu do americký ulic smutno.

Nedávno jsem kdesi četl, už ani nevím, kdo to řekl, a kde jsem to četl, že luxusní zboží zanikne. Asi zůstanu věčným optimistou, protože s tímto názorem musím jen a jen souhlasit. Luxusní zboží žije přesně na onom konceptu okázalé zahálky/spotřeby. Dokážu ocenit nápad, kreativitu, i rukodělné zpracování - prostě kvalitu. Mimo mé chápání zůstává ovšem to, že jedna věc může být drahá jen proto, že je na přicvaknutá cedulka se jménem nějakého týpka s francouzským (nebo alespoň francouzsky znějícím) jménem. A teď k tomu optimismu - protože věřím, že jako lidstvo jednou časem (hodně dlouhým) zmoudří, tak stejně bude zboží oceňováno na základě kvality, nápadu či individuálního vkusu.

P.S.: Pokud se vám to zdá jako zmatený zápis zmatených myšlenek, tak jste tu správně - je to blog ;).