O ledové královně...

Jak já nesnáším, když musím cestovat sám a nemám s kým si pořádně promluvit :(. To mě pak přivádí na různé podivné myšlenky. Dneska jsem například přišel na takové přirovnání...

Bay Area (San Francisco a to vše okolo) je oblast s nejvyšším počtem lidí bez domova v celých Spojených Státech (říkala to slečna, co se pravděpodobně snažila vymámit ze mě nějaké peníze na charitu, ale nakonec to neudělala, když jsem hned na začátku řekl, že nejsem místní, za což ji velmi děkuji). Ale nechci diskutovat nad tím, že kdybych někdy chtěl být bezdomovec, tak by to zcela určitě byla Kalifornie ;).

Co jsem na sobě vypozoroval, že už jsem si vypěstoval vcelku slušnou imunitu proti žádostem o čtvrťák až dolar. Jasně, tomu týpkovi, co mi dvakrát otevřel dveře v Japanese Center jsem nakonec dolar do kelímku dal, ale asi taky proto, že se choval slušně a mám pocit, že si o peníze snad ani neřekl (rozhodně při prvním průchodu to tak bylo), a dneska tomu týpkovi padesát centů, co měl paličky a hrál na staré pixly od barev, kus plechu a další improvizované bicí nástroje - byl fakt dobrý. Jen mám takový pocit, že pokaždé, když se na mě někdo v nouzi (opět bych se nerad dostal do diskuze o tom, co je to být v nouzi, a jak se tam ti lidé dostali) požádá o peníze - mám pocit, jako by se mi s každým tím průchodem okolo s kamennou brvou zasekl do srdce další kousek střípku ze zrcadla ledové královny. A až těch střípků bude dost, tak mé srdce bude úplně z ledu.

Vždycky jsem si myslel, že když budu pravidelně dávat peníze na dobrou věc (a myslím, aniž bych se chtěl nějak vychloubat, že pravidelně dávám vcelku dost), tak mě to nějak obrní před nataženými rukami potřebných, a bude to rozehřívat ony střípky.

Až mi srdce jednou úplně zamrzne, prosím své přátelé, ať mě nechají utratit ;).