O svatostáncích...

Již od dávných věků existovaly ve společnosti různá náboženství. Skoro každé náboženství mělo a má tendenci stavět z mnoha různých důvodů místa, kde se mohli věřící shromažďovat. Některá taková místa stála pro slávu boží, některá pro to, aby ohromovala věřící, některá jako místo pro darování obětin, některá jako pouhá místa, kde se scházejí stejně smýšlející lidé. Architektura těchto svatostánků se lišila dle doby a místa. Dokonce se to samé místo mohlo v průběhu doby změnit podle toho jak docházelo v historii k migraci obyvatelska. Tak se může stát, že některé z mešit, které dnes obdivujeme, jsou bývalé byzantské kostely a my v úžasu lapáme po dechu, jaké skvosty byli starodávní stavitelé schopni postavit za pomoci z dnešního pohledu značně primitivních nástrojů.

K evropské tradici a tudíž i k tradici české neodmyslitelně patří křesťanství, nejprve víra katolická, později i protestanté. Však si to s náma Zikmund, liška ryšavá, pěkně užil. Architektura protestantských kostelů bývá většinou mnohem víc strohá než architektura kostelů katolických, i když opět závisí na době a stylu ve kterém se tenkrát stavělo. Ale to už malinko zabíhám od tématu, kterému jsem se chtěl původně věnovat.

Chtěl jsem psát o jednom konkrétním svatostánku. Nebo spíše o dvojici svatostánků. Ten první stojí na Náměstí Republiky. Jmenuje se kostel sv. Josefa a na onom místě stojí už někdy od roku 1636, kdy jej postavit stavitel Melichar Mayer. Kostel je to velice skromný: dva obrazy od Karla Škréty a socha sv. Judy Tadeáše z roku 1741. Když kolem něj půjdete, tak si spíše všimnete oprýskané bílé fasády než toho, že je se za onou bílou zdí schovává kostel.

Druhý svatostánek tvoří s tím prvním takovou symbiotickou dvojici, protože sousedí hned se severní zdí kostela sv. Jakuba. Je jím svatostánek náboženství, které se u nás začalo masově rozšiřovat v posledních letech, nově otevřené nákupní centrum Palladium. Svatostánek je to vskutku skvostný, ani barokní stavitelé by se za takovou perlu nemuseli stydět. Láká do svého centra spoustou obchůdků, kde můžete skládat obětiny ve formě nákupů, vesele se bavit (součástí je i zábavní centrum, ať už se pod tímto názvem skrývá cokoliv), či se nesytit a zahnat žízeň (doprovázeno zvuky, které vás nutí k zamyšlení, zda-li stále probíhají stavební úpravy nebo je to hudba z přilehlého zábavního centra).

Osobně nejsem zastáncem ani jednoho z náboženství pod které spadájí oba dva zmiňované svatostánky. Nicméně absurdita této symbiózy mě přivádí na myšlenku, jak by se svět změnil, kdyby lidé více chodili do prvně zmiňované stavby než do té druhé.