O chození pěšky…
Chodím pěšky…
Už nějakou dobu chodím pěšky. Kam? Kdekoli kam mě nohy donesou.
Chození pěšky má tu krásnou výhodu, že u toho můžete přemýšlet i nad věcma, které při normálním tempu života dneška, prostě nestihnou přijít na pořad dne. Nehledě na to, že při cestování hromadnou dopravou člověk spíše přemýšlí nad tlakovou silou, která vzniká působením podpatku té milé paní, co vám už druhých deset minut stojí na noze. V autě si pak už vůbec neodpočinete, protože doprava po České Republice (tedy hlavně ve větších městech a na dálnici) spočívá v tom, že váš mozek funguje jako obrovský superpočítač, který průběžně počítá pravděpodobnosti těch nejhorších možných události, které mohou vzniknout pět kilometrů před vámi, a dva kilometry za vámi, a zároveň se telepaticky snažíte ovladát řidiče ve vaší blízkosti, aby tu totální hovadinu, kterou měli v úmyslu udělat, neudělali. Nutno podotknout, že ty telepatické pokusy většinou nefungují a ten zhovadilý kamión (případně žlutý autobus Student Agency) vám do cesty stejně vjede.
Ale abych se vrátil k chození pěšky. Zkuste si to také někdy. Je zapotřebí trochu myslet dopředu a nechat si na cestu trochu více času, aby člověk pak nebyl vyplašený z toho, že jde pozdě a cestu si vůbec neužil.
Praha je vlastně malá. Ostatní města také. Ono se to při všech těch metrech, tramvajích, autobusech a autech nezdá, ale ve chvíli, kdy začnete chodit, tak zjistíte, že do všech důležitých cílů je možné dorazit pěšky. Pokud už to není tak blízko, tak alespoň vynechejte poslední autobus nebo vystupte o dvě tři zastávky dříve. Projděte se pěšky.
A když tak půjdete, tak nechte své myšlenky jen tak bloumat. Najednou zjistíte, že vám z hlavy vyskakují myšlenky, které jste zazdili, protože nebyl čas je řešit a pak už jste si na ně nevzpomněli. Nebo jenom hlavu vypnete a nemyslíte na nic. Kdy naposledy jste nemysleli na nic?
Když se po Praze procházím pěšky, tak mám čas přemýšlet. A není hezčího pocitu, než když se člověk může zamyslet. Přemýšlím o sobě, přemýšlím o věcech, které jsem neudělal, nebo naopak udělal. Nebo přemýšlím jen tak. Nebo nepřemýšlím. A je mi dobře.
Když takhle jdu ranní nebo odpoledně večerní Prahou a vidím ty spousty řidičů v autech, které spíše nejedou než jedou, tak se musím usmívat. Cestování pro ně znamená spoustu hodin, kdy se musí věnovat řízení a nemají čas přemýšlet. Já jdu pěšky, mnohdy jsem rychlejší než všichni ti automobilisté a přitom mám čas na sebe. V mém životě je méně stresu a více pohybu, který všichni (se sedavým zaměstnáním) potřebujeme.
Navíc Praha je krásná (alespoň ta její nepanelová část). Kdy naposledy jste šli Prahou a prohlíželi si domy kolem sebe? Já to dělám často a pokaždé nacházím nové a nové krásné pohledy.
Projděte se někdy taky. Třeba se vám to také zalíbí.