Ondrášovo

Havraní vlasy
máchly křídly
a vznesly se.

Teplé slunce
roztančilo
myriádu paprsků.

Tančíš mezi nimi
a je to jako
když letí hejno vran.

Jarní vítr
ti připomene moře
vlahé a slané.

Rozcuchal ti pírka
a tvoji vůni je náhle
cítit všude.

Vlasy zavíří
a máchnutím
křídel
odlétáš
pryč.

Zatracená situace…

Člověka občas překvapí různé věci na různých místech. Občas je to překvapení tak velké, že ani neví, co by v tu chvíli řekl a na tu správnou větu přijde až později.

Takové překvapení může například nastat, když strávíte devadesát minut už se skoro dospělými lidmi (alespoň podle jejich věku), snažíte se je alespoň trochu donutit přemýšlet o tom, co jsou to lidská práva, a na závěr se dostaví jejich třídní učitel a řekne vám: „No, já bych se s vámi neshodnul. Já jsem zastáncem trestu smrti i těch veřejných poprav.“

V tu chvíli stojíte, koukáte a lapáte po dechu. Člověk by ještě zvládnul ten trest smrti. Jsem schopný pochopit, že jsou lidi, kteří spravedlnost berou spíše jako systém „Oko za oko, zub za zub“ a nejvíc by je potěšila useknutá ruka vlastního syna či dcery, protože ten rohlík v sámošce krást fakt neměl, i když to bylo jenom z hecu. Ale veřejné popravy? To mi opravdu hlava nebere. Chápu, že dnešní společnost je přesycena všemi možnými reality show a někteří lidé pro pobavení asi potřebují něco „ostřejšího“, ale veřejné popravy?

Jelikož s takovým člověkem nemá moc smysl diskutovat, tak pro mě do dalších překvapivých situací i pro vás ostatní překvapené jsem připravil pěknou odpověď otázkou:

„A vzrušuje vás to?“

Poslední víkend jsem strávil na jednom takovém školení s moc zajímavými lidmi a ač mě celý víkend přiměl přemýšlet o spoustě věcí, tak tahle úvaha vznikla na základě události, která se stala mimo hlavní program a vlastně jen tak mimochodem.

Bavili jsme se o tom, co dělám a já jsem pronesl něco, co z určitého úhlu pohledu vyznělo tak, že jsem předpokládal, že jistá skupinu lidí musí být hloupá. Což nezůstalo bez odezvy a nakonec jsme si to vyjasnili, protože to si rozhodně nemyslím a mou poznámku jsem řekl v kontextu toho, že doučuju dvě děti fyziku a matematiku.

Nicméně jsem nad tím ještě trochu přemýšlel a došel jsem k tomu, že ač si člověk může svým celým vědomím myslet něco, tak pokud vyrůstáte v prostředí, kde ve vás od útlého dětství budujou předsudky, tak i když s těmito předsudky nesouhlasíte, tak se ony naučené vzorce chování můžou projevit úplně nenápadně ve vašem chování, jednání nebo myšlení, aniž byste si to sami uvědomovali.

Mělo by proto být naším cílem, celý život s předsudky bojovat, čas od času se zastavit a jistých situacích se zamyslet nad tím, zda-li si to, co děláme, myslíme nebo říkáme, opravdu vychází z toho, jak to cítíme, nebo je to jen nějaký naučený vzorec chování se kterým vlastně ani nesouhlasíme. Každý z nás by měl znovu a znovu v každou chvíli podrobovat sám sebe kritickému myšlení. Možná to z nás udělá lepší, možná horší, možná se nezměníme, ale on není ani tak důležitý výsledek, ale proces, jak se k životu stavíme.

Druhou neméně důležitou součástí by mělo být předávání tohoto zavrhování předsudků, kritického myšlení a uvažování nad tím, co děláme, našemu okolí, našim dětem, našim kamarádům, našim přátelům i třeba úplným cizincům. Jestli půjdete jednoduchou cestou, kdy budete pouze životem proplouvat, nebo si obujete pohorky a vydáte se přes hory překážek, je pouze a pouze na vás. Jen byste se měli před vydáním se na cestu zamyslet.