Anne Teresa de Keermaeker - Once...

Anna Teresa de Keersmaeker se ve svém sólu vrací k počátkům vlastní tvorby. Za doprovodu hudby Joan Baez, ikony amerického písničkářství 60. let, uvažuje v jedinečném tanečním stylu o svém dětství. Ve svých 46 letech a 37 skupinových choreografiích se po dlouhé době Anna Teresa de Keersmaeker na scéně objeví znovu jako tanečnice. Navíc exklusivně v sólovém představení. Choreografie Once (Kdysi) je její velmi osobní výpovědí, reflexí zralé ženy.

Anna Teresa de Keersmaeker vytvořila velmi osobitý, kultivovaný taneční styl, který se vyznačuje minimalismem hraničícím s matematickou exaktností. Ve své tvorbě experimentovala s hlasem, textem i propojením filmu a tance. To dokládá její spolupráce s filmovým režisérem Peterem Greenwayem. Velkou roli v choreografiích de Keersmaeker hraje také hudební složka, kterou často vytváří živý orchestr na scéně. Vedle klasických děl J.S. Bacha a W. A. Mozarta pro Rosas složili hudbu John Cage, Steve Reich, Thierry de Mey a jiní. Vlámská choreografka se však nechává inspirovat i astrologií a numerologií, prostorová kresba jejích představení často sleduje astronomické dráhy a výpočty.

Byl jsem na vystoupení moderního tance! Sama tato věta je ve spojení s mou osobou hodna pozornosti. O to víc mě samotného překvapuje, že se mi to moc líbilo.

Na začátek sice bylo toho již citovaného minimalismu trochu moc, takže mi začínaly trochu padat víčka, ale ve chvíli, kdy už se blížila kritická hranice, tak tanec začala doprovázet hudba a ke konci i filmová projekce, což tanec velmi oživilo. A ten tanec velmi oživil hudbu. Taková vzájemně výhodná symbióza, která obou formám projevu pomohla nikoli jen aditivně, ale spíše multiplikativně.

Celé představení bylo vedeno v odlehčeném duchu a v jistých chvílích i doslova. Bylo to velmi hravé, ale zároveň ve spojení s antiválečnou hudbou Joan Baez i vybízející k zamyšlení. Odlehčení však přicházely již od začátku. Hned na začátek to byly botky, které byly při příchodu odkopnuty. Přibližně po první třetině následovalo třičko. V jistou chvíli pak sál lehce znervózněl, když se zpod šatů vynořily kalhotky a odletěly v dál. Pro klid duše dodávám, že to byla pouze horní vrstva a pod kalhotkami číslo jedna se skrývaly o něco menší kalhotky číslo dvě. Na úplný závěr šly dolů i šaty, což bylo zajímavě zkombinováno s promítanými záběry války. Částečná nahota v tu chvíli působila jako zdůraznění kontrastu mezi nesmyslným násilím války v pozadí a něžnou zranitelností ženy v popředí.

Když jsme u toho popředí, tak musím ocenit, že ve svých čtyřiceti-třech letech se Anne Teresa nemusí stydět svléknout se na veřejnosti. Pravdou je, že kdyby na nás na závěr zapleskaly ouška od kokršpaněla, tak by výsledný umělecký dojem byl poněkud zkažen a tudíž jsem rád, že se tak nestalo.

Dálnice vs. občanská sdružení

Každá mince má dvě strany. Ve zpravodajství TV Prima líčili, jak ta ošklivá občanská sdružení blokují stavbu dálnic. Má citace není přesná, ale tak jsem tu zprávu vnímal já. O týden později se stejnému tématu věnovali v pořadu ČT24 Regiony, mluvil tam pán z občanského sdružení Besdydčan a jeho argument proti stavbě dálnice byl, že lidé jsou zvyklí na svou krajinu již od dětství.

Každá mince má dvě strany. Pokud chceme skloubit vzrůstající potřeby na pohyb obyvatelstva, zboží, informací a dalších komodit, s potřebami lidí, krajiny a ekosystémů, je vždy zapotřebí uvažovat. A to platí obecně.

Každá mince má dvě strany. To první stranou je nutnost vždy se velmi dobře a dlouze zamyslet nad tím, jak minimalizovat dopady na životní prostředí v okolí novostavby a dobře to komunikovat směrem k veřejnosti, ať už se jedná o veřejnost, kterým stavba do života zasáhne, i o veřejnost v obecném slova smyslu. Aby se zbytečně nestávalo, že se nenávratně zničí hodnota, jejíž ztrátu si uvědomíme, až když už bude pozdě. Proto mají různá sdružení své místo a je dobře, že fungují jako hlídači hodnot.

Každá mince má dvě strany. Druhou stranou mince je potřeba dobrých argumentů na straně občanských sdružení, aby nevypadali jen jako nepříjemné osiny v zadku, ale jako dobří partneři k diskuzi. Aby se nestávalo, že i já pochopím, proč vznikne reportáž o tom, jak jedinou překážkou ve stavbě dálnice jsou občanská sdružení. Je to stejně nesmyslná argumentace jako o tom, že dálnice lidem změní prostředí, které důvěrně znají a tak jim zasáhne do životů.

O penězích třetímu světu...

Onehdá jsme s kolegou vedli takovou diskuzi na téma „peníze třetímu světu“, což mě přivedlo k tomu, že o tom teď píšu.

Pořád se mluví o tom, že je potřeba oddlužit třetí svět, že je zapotřebí, aby vyspělé státy daly peníze třetímu světu, že je zapotřebí, ...jistě si sami doplníte další variaci na peněžní téma. Peníze ovšem problém chudoby, hladu a válek v Africe a jinde nevyřeší. Problém totiž není jen v třetím světě a národních vládách, ale také v naší západní „vyspělé civilizaci“, která onen třetí svět do tohoto stavu přivedly.

Mnoho (většina) dnes zadlužených zemí jsou bývalé kolonie evropských velmocí, a které se v minulém století osamostatnily. Nelze však předpokládat, že tyto země, které neměly zkušenosti se samostatnou správou země, se to z ničeho nic naučí. Tuto chybu už teď jen těžko vrátíme, ale musíme si uvědomit zodpovědnost za tento stav. Co se stane, když se lidem najednou dá mnoho svobody, jsme si také všichni zažili a naše země se z některých následků svobodu zotavuje dodnes.

Další velkou ránou, kterou přinesla samostatnost, byla velká volnost v manipulaci s finančními prostředky. Na nás samotné se dnes a denně ze všech stran valí nabídky bank a dalších více či méně pochybných společností, abychom si koupili vše, co chceme ... na dluh. A my podléháme, míra zadluženosti českých domácností stále roste. Stejně tak i roste neschopnost některých lidí dluhy splácet. Proč se ovšem domníváme, že vlády zemí, které byly dlouhou dobu pod správou kolonizační mocnosti se budou chovat jinak? Pokud si dnes zadlužené země mohly půjčovat, tak to dělaly. O účelnosti vynaložení takto získaných peněz nikdo moc nepřemýšlel. Troufám si tvrdit, že velká část peněz odtekla na základě soukromých přání lidí, kteří s těmito penězi mohli vynakládat. Pokud neexistuje alespoň základní kontrola společnosti, tak je to ideální podhoubí pro korupci, která bují a bují.

A tím se zpátky dostáváme k naší zodpovědnosti. Pokud si africký diktátor chtěl nakoupit za půjčené peníze zbraně, tak si je koupil. Ale od koho? Z bohatého Severu, kde když zavoněly peníze, tak se výhodnost posuzovala pouze podle toho, jak velký zisk z toho byl. Do toho si připočtěte studenou válku, kdy se třetí svět používal jako kolbiště. V důsledku to ovšem znamená mnoho mrtvých a zmrzačených mužů, žen a dětí; spoustu dětí, které si místo s dřevěným kačerem hrály a bohužel někde si stále hrají se samopalem.

Bez toho, aby se změnilo myšlení u nás na Severu je jakákoliv pomoc chudému Jihu úplně k ničemu. Mnoho proběhlých i probíhajících „experimentů“ ukazuje, že násilné napasování západní „demokracie“ nefunguje. Je zapotřebí, aby každý z nás místo přemýšlení nad tím, jak zlepšit pouze svůj život, také přemýšlel nad tím, jak zlepšit život na celé zemi a pro všechny lidi společně. Pouze tak se můžeme získat to, co nám pomohlo získat konkurenční výhodu nad ostatními živočišnými lidmi, tedy sociální cítění, kdy celá tlupa chránila jednotlivce, a tak se zpátky stát lidmi. Dlužíme to sobě.