Człowiek szalony

Člověk by si řekl, že zorganizování třídního srazu základní školy (po patnácti letech) nemůže být tak obtížná věc. Chyba lávky... I když na mnoho lidí existuje naštěstí kontakt, tak jen dohodnout se na jednom termínu a jednom místě se zdá býti nalidským úkolem. Naštěstí fázi vybírání termínu už máme za sebou, i když bohužel se nebudou moci zůčastnit všichni, ale to už je nutné zlo, protože to bychom se dohodli tak na termín shodný se zavedením Eura. Otázka místa zatím zůstává otevřená, ale je již jasné, že to bude Poruba, snad tam najdeme něco, kde budou točit Radegast :-).

Každopádně bych chtěl všem, kteří by měli chuť organizovat nějaký sraz více než dvou lidí: „Proboha nedělejte to“. Už se ze mě pomalu stává człowiek szalony.

Jsem romantik...

...takhle čtu novou knížku od Petra Šabacha Občanský průkaz a strašně se mi zalíbil následující definice:

...a vůbec to byla dost hezká holka, taková jemná a trochu záhadná, prostě ten typ, co se mi líbil vždycky nejvíc, jelikož jsem byl romantik a romantici k sobě musej najít nekoho, koho by unesli, myslím unesli v náručí, protože romantik v duchu pořád někoho zachraňuje a vynáší z hořícího domu anebo jen tak čapá lidi, kteří padaj z oken. „Co s holkou, kterou neunesete?“ uvažuje takovejle pomýlenej romantik.

...asi jsem romantik.

Ostravo

Ostravo
Jaromír Nohavica

Ostravo Ostravo
město mezi městy hořké
moje štěstí
Ostravo Ostravo
černá hvězdo nad hlavou

Pámbů rozdal
jiným městům všecku krásu
parníky na řekách
a dámy všité do atlasu
Ostravo Ostravo
srdce rudé
zpečetěný osude

Ostravo Ostravo
kde jsem oči nechal
když jsem k tobě spěchal
Ostravo Ostravo
černá hvězdo nad hlavou

Ať mě moje nohy
nesly kam mě nesly
ptáci na obloze
jenom jednu cestu kreslí
Ostravo Ostravo
srdce rudé
zpečetěný osude

Ty

Ty
Václav Hrabě

To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu“
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvé ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Händla
slyšíš
„Vodní hudba“
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?
Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nepřekazil
nějakým překrásným gestem

Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domací jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích
Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
„Podolí není Montmartre“ upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem

Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák

Černé srdce...

Byl jsem v rodné Ostravě, procházeli jsme se se sestřičkou, která se čerstvě vrátila po dvou měsících z Irska, a poslouchali jsme lidi na ulici. A moc se nám to líbilo. Je to sice už jedenáct let, co jsem pryč z rodné škarpy a i přesto, že jsem se nikde necítil pořádně doma, tak po těch všech letech přijedu do Ostravy, chodím po ulici, slyším jak lidé mluví kratce, vidím jak to město vykvetlo a prokouklo a je mi fajně. Doma jsem tam nikdy nebyl, ale to město, to město se mi zažralo pod kůži a obarvilo mi srdce do černa a už nikdy to nepůjde umýt. Je to stejné jako s tou škvárou, co mám na koleni, ostravska škvara se zažrala (já a sport, to nemohlo dopadnout jinak) a musel bych si uřiznout koleno, abych ju dostal pryč.

A taky mi chybí trolejbusy, ty starší krásně „zpívaly“, když se jelo do kopce kolem Baníku do Zoo.