Ondrášovo

Byl jsem v rodné Ostravě, procházeli jsme se se sestřičkou, která se čerstvě vrátila po dvou měsících z Irska, a poslouchali jsme lidi na ulici. A moc se nám to líbilo. Je to sice už jedenáct let, co jsem pryč z rodné škarpy a i přesto, že jsem se nikde necítil pořádně doma, tak po těch všech letech přijedu do Ostravy, chodím po ulici, slyším jak lidé mluví kratce, vidím jak to město vykvetlo a prokouklo a je mi fajně. Doma jsem tam nikdy nebyl, ale to město, to město se mi zažralo pod kůži a obarvilo mi srdce do černa a už nikdy to nepůjde umýt. Je to stejné jako s tou škvárou, co mám na koleni, ostravska škvara se zažrala (já a sport, to nemohlo dopadnout jinak) a musel bych si uřiznout koleno, abych ju dostal pryč.

A taky mi chybí trolejbusy, ty starší krásně „zpívaly“, když se jelo do kopce kolem Baníku do Zoo.