O intimitě...

Zvláštní věc...na člověka (a hlavně na jeho konkrétní instanci - mě) nepadá splín či smutek jen ve chvílích, kdy je mi špatně, ale kdy je mi hodně dobře. Možná ještě právě naopak. Asi tím, jak stárnu (a netroufám si použít sloveso moudřím), tak se mi mění celkový náhled všechno možné, i na to, co od života očekávám.

Být single není v zásadě až tak špatná věc, máte hodně osobní svobody, když se vám chce, tak můžete nechat třeba týden ponožky uprostřed pokoje, protože jediný člověk, kterému to případně bude vadit, budete vy sami. Nicméně, co mě osobně chybí, je ona intimita. Nemyslím tím teď intimitu sexuální (i když ta intimita o které chci mluvit je takovou nadmnožinou), ale přesně ta intimita, která nemá s erotikou či sexem vůbec nic společného. Intimita v onom pravém slova smyslu je taková směs důvěry, podpory a různých dalších drobných věcí, které ve výsledku činí druha/družku/partnera/partnerku/manžela/manželku/milence/milenku (ať si každý vybere) tou osobou, se kterou chcete sdílet, co jste zažili. Ať už jsou to věci pěkné či škaredé, neuvěřitelné či úplně obyčejné. Pokud provedu nehorázné zjednodušení, tak je to ten pocit, že máte ke komu se schoulit do náruče a bude vám tam teple, příjemně a bezpečně. A to samé musí platit i obráceně, musí vám být příjemné, že někomu takový bezpečný přístav poskytujete.

A nakonec to není ani ten sex, na který se v dnešní době klade čím dál tím větší a větší význam, ale ona obyčejná možnost přijít a říct: "Mě ti bylo dneska tak dobře a chci abys to se mnou sdílela," je přesně to, co nakonec chybí úplně nejvíce.

O recyklaci...

Tenhle bude jenom úplně krátký zápisek... Ani já nejsem bez viny, tak bych pravděpodobně neměl házet kamenem. Nicméně musím říct, že jsem rád, že žiju v Evropě, v Česku, kde nerecyklujeme jen plechovky, a plastové láhve. Protože musím říct, že pokaždé, když jsem někde, kde nemám skoro vůbec šanci třídit (jako jsou například úplně všechny hotely), tak vždy, když vyhazuju do společného koše něco, co by se dalo vyhazovat do tříděného odpadu, tak vždycky někde uvnitř kousek ze mě umře :(.

A tak jsem byl strašně nadšený, když jsem před poštou v Noe Valley našel celou popelnici, kde třídili i papír, plastové láhve i plechovky. Jen ty plastikové pytlíky jsem musel vyhodit do normálního koše :(.

O ledové královně...

Jak já nesnáším, když musím cestovat sám a nemám s kým si pořádně promluvit :(. To mě pak přivádí na různé podivné myšlenky. Dneska jsem například přišel na takové přirovnání...

Bay Area (San Francisco a to vše okolo) je oblast s nejvyšším počtem lidí bez domova v celých Spojených Státech (říkala to slečna, co se pravděpodobně snažila vymámit ze mě nějaké peníze na charitu, ale nakonec to neudělala, když jsem hned na začátku řekl, že nejsem místní, za což ji velmi děkuji). Ale nechci diskutovat nad tím, že kdybych někdy chtěl být bezdomovec, tak by to zcela určitě byla Kalifornie ;).

Co jsem na sobě vypozoroval, že už jsem si vypěstoval vcelku slušnou imunitu proti žádostem o čtvrťák až dolar. Jasně, tomu týpkovi, co mi dvakrát otevřel dveře v Japanese Center jsem nakonec dolar do kelímku dal, ale asi taky proto, že se choval slušně a mám pocit, že si o peníze snad ani neřekl (rozhodně při prvním průchodu to tak bylo), a dneska tomu týpkovi padesát centů, co měl paličky a hrál na staré pixly od barev, kus plechu a další improvizované bicí nástroje - byl fakt dobrý. Jen mám takový pocit, že pokaždé, když se na mě někdo v nouzi (opět bych se nerad dostal do diskuze o tom, co je to být v nouzi, a jak se tam ti lidé dostali) požádá o peníze - mám pocit, jako by se mi s každým tím průchodem okolo s kamennou brvou zasekl do srdce další kousek střípku ze zrcadla ledové královny. A až těch střípků bude dost, tak mé srdce bude úplně z ledu.

Vždycky jsem si myslel, že když budu pravidelně dávat peníze na dobrou věc (a myslím, aniž bych se chtěl nějak vychloubat, že pravidelně dávám vcelku dost), tak mě to nějak obrní před nataženými rukami potřebných, a bude to rozehřívat ony střípky.

Až mi srdce jednou úplně zamrzne, prosím své přátelé, ať mě nechají utratit ;).

O zahálčivé třídě

Thorstein Veblen byl americký sociolog a ekonom, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jeho zásadní dílo se jmenuje Teorie zahálčivé třídy. Více si najděte třeba na Wikipedii (česky a anglicky).

Každopádně vždycky, když přijedu do Spojených Států, tak si na jeho teorie vzpomenu. Každé auto, které je dvakrát tak větší, než by bylo potřeba, má spotřebu asi tak čtyřikrát větší než by bylo potřeba a sedí v něm jen jeden člověk, mi připomene jeho koncept okázalé spotřeby a také koncept, který v češtině pojmenováváme jako Veblenův efekt, anglicky pak Veblen goods. Tímto termínem Veblen původně označoval zboží, které se prodává pouze proto, že je drahé. Pokud by zlevnilo, tak by ztratilo punc exkluzivity a lidé by takové zboží přestali kupovat (příkladem budiž například Rolls Royce nebo pravé Rolexky). Osobně mi na tom připadá fascinující, že se jedná o teorii, která vznikla před více

Drze si dovolím tento koncept rozšířit i na ony americké bouráky, resp. veškeré zboží, jehož nákup se neřídí reálnou potřebou, ale pouze touha okázale se vyrovnat nebo předehnat ostatní. Z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že by se toto aplikovat jako na mikro, tak na makro úrovni. Z mikro pohledu je to myšlenka typu: "když to má soused, tak musím i já => přece si to můžu dovolit", z makro pak "my, Američané, musíme ukázat, že na to máme a proto budeme mít velké auta => přece si to můžeme dovolit". A je mi z toho pohledu do americký ulic smutno.

Nedávno jsem kdesi četl, už ani nevím, kdo to řekl, a kde jsem to četl, že luxusní zboží zanikne. Asi zůstanu věčným optimistou, protože s tímto názorem musím jen a jen souhlasit. Luxusní zboží žije přesně na onom konceptu okázalé zahálky/spotřeby. Dokážu ocenit nápad, kreativitu, i rukodělné zpracování - prostě kvalitu. Mimo mé chápání zůstává ovšem to, že jedna věc může být drahá jen proto, že je na přicvaknutá cedulka se jménem nějakého týpka s francouzským (nebo alespoň francouzsky znějícím) jménem. A teď k tomu optimismu - protože věřím, že jako lidstvo jednou časem (hodně dlouhým) zmoudří, tak stejně bude zboží oceňováno na základě kvality, nápadu či individuálního vkusu.

P.S.: Pokud se vám to zdá jako zmatený zápis zmatených myšlenek, tak jste tu správně - je to blog ;).

Máš barvu karmínu

Řekla jsi: „Ty jsi ale vyrostl“
pak ses usmála
a celá jsi rozkvetla

Máš barvu karmínu
a rudého moře

Ve větvích stromů se proháněl vítr
a hrál si i s tvými vlasy
Třiačtyřicet slunce západů
a červený obzor odráží Tebe

Máš barvu karmínu
a divoké krve

Nad Prahou se rozléhá zvonění
jako když se směješ
Otvírám okno dokořán
zavírám oči
a poslouchám

Máš barvu karmínu
a jasného nebe

Červený vánku na moje bezvětří

Zabloudíš, zapomeneš-li mé jméno,

Björk - Bachelorette

I'm a fountain of blood
In the shape of a girl
You're the bird on the brim
Hypnotised by the Whirl

Drink me, make me feel real
Wet your beak in the stream
Game we're playing is life
Love is a two way dream

Leave me now, return tonight
Tide will show you the way
If you forget my name
You will go astray
Like a killer whale
Trapped in a bay

I'm a path of cinders
Burning under your feet
You're the one who walks me
I'm your one way street

I'm a whisper in water
Secret for you to hear
You are the one who grows distant
When I beckon you near

Leave me now, return tonight
The tide will show you the way
If you forget my name
You will go astray
Like a killer whale
Trapped in a bay

I'm a tree that grows hearts
One for each that you take
You're the intruder hand
I'm the branch that you break

Jsem fontána krve
ve tvaru dívky
Ty jsi pták na okraji
omámený vírem

Pij ze mě, učiň mě skutečnou
Smoč svůj zobák v proudu
Ta hra, kterou hrajeme, je život
Láska je sen sněný dvěma

Nyní mě opusť, večer se navrať
Příliv ti ukáže cestu
Zapomeneš-li jméno mé
Nikdy nenajdeš cestu zpět
Jako kosatka dravá
Na mělčině uvázlá

Jsem cesta ze žhavých uhlíků
Hořící ti pod nohami
Ty jsi ten, kdo po ní kráčí
A já vedu jen jedním směrem

Jsem šeptání vody
Tajemství pro tebe
Ty jsi ten, kdo se vzdaluje
Když lákám Tě blíž

Nyní mě opusť, večer se navrať
Příliv ti ukáže cestu
Zapomeneš-li jméno mé
Nikdy nenajdeš cestu zpět
Jako kosatka dravá
Na mělčině uvázlá

Jsem strom, který plodí srdce
Jedno za každé, které mi bereš
Ty jsi ta ruka nezvaného hosta
Já jsem větev, kterou lámeš

Čína předstihla USA

Palcový titulek na aktuálně.cz hlásá „Čína poprvé předstihla USA v počtu uživatelů webu“. Obsah článku pak ve stručnosti představuje Čínu jako novou internetovou velmoc, kde internet používá více uživatelů než v kolébce internetu - Spojených státech. Je to však opravdu taková výhra?

Internet je médium, které je dnes vnímáno především jako nástroj výměny informací. Informace jsou ostatně hybatelem dnešního světa. Dnešní doba už není dobou páry, ani dobou elektřiny, ale dobou informací. Jak to vypadá se svobodou informací v Číně?

Čína na internet aplikuje velmi přísnou cenzuru. Čínští internetoví uživatelé jsou před vnějším světem chránění Velkou čínskou ohnivou zdí (Great firewall of China), což je velmi pěkná slovní hříčka, která kombinuje síťovou technologii na filtrování internetového provozu - firewall, s Velkou čínskou zdí. Některé internetové stránky jsou blokovány - média (ChineTimes, Voice of America), youtube.com nebo stránky lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch, Reportéři bez hranic, ...). Blokovaný obsah zahrnuje informace o hnutí Falun Gong, o protestech na náměstí Nebeského Klidu (六四事件), stránky o Dalaljámovi a hnutí na podporu nezávislosti Tibetu (mimochodem všimli jste si, že toto pondělí byl jako každý rok Den Tibetu?) a další politicky nebo sociálně nevhodná témata.

Internetový provoz je pak sledován a internetoví uživatelé jsou perzekuování. Dva konkrétní případy:

Chuang Ťing-čchiou

Chuang Ťing-čchiou odpykává ve věznici Pchu kchou města Nan-ťing, v provincii Ťiang-su 12letý trest za internetovou publikační činnost. V posledních měsících se podle všeho zacházení s ním zlepšilo. Má nyní dovoleno poslouchat rozhlas, číst denní tisk a údajně byl zařazen k práci na vydávání vězeňských novin.

Š´tchao

Š´tchao odpykává 10letý trest za e-mailové šíření komuniké čínského ústředního propagandistického odboru k přístupu novinářů vůči tématu 15. výročí potlačení prodemokratického hnutí z roku 1989. Podle všeho stále pracuje na výrobě klenotů, byl však převeden z leštění na výrobu náhrdelníků a řetízků a jeho zdravotní stav se v důsledku toho zlepšil. Je údajně pod důslednou kontrolou a příbuzní k jeho návštěvám musí mít zvláštní povolení vedení věznice. Není mu dovoleno dostávat tiskoviny, a to ani knihy či noviny. V listopadu 2006 udělila Š´tchaovi Světová asociace vydavatelů denního tisku výroční cenu Zlaté pero svobody.

Na této cenzuře se podílí i internetoví velikáni - Google (cenzurování výsledků vyhledávání, emailů, blogů), Yahoo (Š´tchao byl usvědčen na základě údajů, které čínské administrativě předala společnost Yahoo), Microsoft (cenzurování obsahu, emailů, atd).

Je tedy v zemi, která pokojné demonstrace rozhání slzným plynem a obušky a soustavně být k internetu vůbec připojen?